Heda Jifex "Arwen" na Memoriálu Mileny Štěrbové 2012

XXV. ročník Memoriálu Mileny Štěrbové, nejtěžší pracovní soutěže loveckých slídičů v ČR, se v roce 2012 konal v obci Lipová v okrese Cheb a protože jsme byli při tom tak o tom mohu napsat tento článek.

 Úvodem bych asi ale nejprve měl vysvětlit co to Memoriál Mileny Štěrbové (MMŠ) vlastně je. Chcete-li, tak si můžete na webu KCHLS najít "Statut MMŠ" a ten si důkladně prostudovat, nebo se můžete spokojit s mým vysvětlením, že se jedná o nejtěžší a nejprestižnější soutěž loveckých slídičů, která se pořádá jedenkrát za dva roky od roku 1964 až do dnešních dnů na počest chovatelky a velké propagátorky využití loveckých slídičů v myslivecké praxi, paní Mileny Štěrbové. Každému nejlepšímu zástupci plemene, který tuto soutěž dokončí v I. ceně může být uděleno čekatelství CACT (Český šampion práce) a celkovému vítězi náleží titul CACIT (Mezinárodní šampion práce). Pořadatelem této soutěže, která má také mezinárodní účast, je Klub chovatelů loveckých slídičů. Paní Milena Štěrbová byla jeho zakládající členkou.
Dříve bylo nutné se na tuto soutěž nominovat úspěšným složením Všestranných zkoušek. Dnes, vzhledem ke všeobecnému úpadku lovecké kynologie, stačí absolvovat Zkoušky vloh a přihlásit se! Kdo se nakonec MMŠ opravdu zúčastní o tom rozhodne výbor KCHLS, který by měl sestavit pořadí podle počtu bodů získaných na absolvovaných zkouškách. MMŠ se může zúčastnit maximálně 24 psů, pro WSS je mezi nimi rezervováno 5 míst. Na MMŠ v roce 2012 se přihlásilo pouhých 18 psů (z toho jeden ze zahraničí), nakonec jich ale opravdu nastoupilo pouhých 16 (patnáct vůdců se šestnácti psy, protože jedna vůdkyně vedla dvě feny AC).
Naši účast na MMŠ 2012 jsme dlouho zvažovali a to přesto, že přihlášku jsme vyplnili a odeslali klubovému výcvikáři již v březnu. Proč jsme nakonec tak váhali zda se na tuto těžkou soutěž vypravit vysvětlím trochu později v souvislosti s dalšími skutečnostmi. Konečné rozhodnutí, že na MMŠ opravdu "Arwen" povedu padlo až v době kdy se na webu KCHLS objevila nominační listina memoriálu a v ní (seřazené podle počtu bodů ze složených zkoušek) figurovala naše Heda Jifex "Arwen" na pátém místě. To bylo zhruba 14 dnů před memoriálem a protože jsme do té doby s "Arwen" prakticky vůbec netrénovali museli jsme s ní zkusit alespoň několik nejobtížnějších disciplín. Času bylo málo, takže jsme alespoň sehnali pěkně vypaseného králíka a "Arwen" jsme s ním založili několik dlouhých 400 krokových vleček. Všechny vypracovala naprosto bezchybně, králíka přinesla a vždy spolehlivě odevzdala. Zároveň jsme také protrénovali vlečku s pernatou zvěří, pohozenou s pernatou i srstnatou, přinášení kachny z hluboké vody a dohledávku a přinášení kachny pohozené v rákosí. Vše na výbornou! Z našich zásob v mrazáku a také z moravskokrumlovských jatek jsme si zaopatřili tolik vepřové krve abychom s ní mohli založit tři pobarvené stopy v Obecním lese. Na nich jsme chtěli prověřit, zda "Arwen" od loňského podzimu nezapomněla jak se chodí po "barvě".  Tato disciplína nepatří právě k "Arweniným" oblíbeným, ale její výkon byl natolik spolehlivý abychom ji mohli považovat za způsobilou dokončit "barvu" také na MMŠ. Z dalších "lesních" disciplín jsme ještě trénovali odložení, šoulačku a nahánění a také tady vše dopadlo na jedničku, tedy správněji za čtyři. Při tomto opakovacím výcviku jsem "Arwen" pochopitelně vodil já, ale jako pomocnice se kolem pohybovala moje žena Petra a naše kamarádka Jitka. Obě dávaly bedlivý pozor na to jak si vedeme a kritizovaly mě kdykoliv jsem udělal krůček bokem. Připadal jsem si skoro jak na memoriálu!

Naše výprava na MMŠ 2012 začala v pátek 14. září ráno kdy jsme v Ivančicích naložili do našeho věrného Berlinga všechny možné krámy (většinu z nich jsme nakonec stejně nepotřebovali). Závěrem jsme na zadní sedadlo usadili "Arwen", rozloučili jsme se zbytkem naší smečky, kterou dostala na starost moje sestra Iva a její přítel a vyjeli směrem na západ. První zastávku jsme udělali hned za prvním kopcem, ve vesnici Neslovice, kde jsme ještě naložili naši velkou kamarádku Jitku s další spoustou jejich krámů a pak už jsme, v kompletní sestavě, pokračovali tak jak nás naše GPS navigace vedla.
Druhou zastávku jsme měli až za Prahou, u Rudné, kde jsme si protáhli všechny končetiny, koupili si další dávku kafe a vyvenčili "Arwen", která byla šťastná, že se může, konečně, trochu proběhnout. Konečným cílem naší páteční cesty byl kemp ve Stebnici, kde jsme měli rezervovanou třílůžkovou chatku. Na místo jsme dorazili krátce po poledni a když jsem zastavil Berlingo před chatkou tak na denním počítadle svítil údaj 398 km. Takhle daleko jsme ještě na žádné zkoušky nikdy nejeli. Jen co jsme si prohlédli chatku, která nám bude až do neděle sloužit za přístřeší a vyložili část našich věcí tak do kempu přijeli náš velký přítel a "Arwenin" chovatel pan Jindřich Fencl (Chovatelská stanice Jifex) s její sestrou Helgou Jifex (které říká "Slinta"), se svým synem Milošem a jeho přítelkyní Jiřinou. Na tohle setkání jsem se těšil stejně jako na vlastní memoriál a skutečnost, že povedeme s Jindrou na stejné soutěži dvě úspěšné welššpringří sestry byl pro mě jednou z motivací k tomu abych vůbec účast na MMŠ 2012 uskutečnil.

Petra s "Arwen" ve stebnickém kempu

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex ve stanu na Mýtině

Ve stanu na Mýtině před losováním

 Dalším bodem našeho pátečního "memoriálového" programu byla prezence a losování startovních čísel, které bylo naplánováno na dobu od 15 hodin na Mýtině. Na místo, kde byl postaven velký stan, jsme dorazili krátce po třetí hodině odpolední, vrchnímu rozhodčímu Ing. Horynovi jsme odevzdali "Arwenin" průkaz původu a usadili jsme se k volnému stolku abychom počkali až bude vyhlášen nástup k losování startovních čísel.
Nástup se konal na louce před stanem a my s "Arwen" jsme si při něm vylosovali číslo 2 což rozhodlo o tom, že budeme v jiné skupině než Jindra s Helgou (vylosovali si číslo 13) a také o tom, že v sobotu budeme začínat na "velkém poli", potom se přesuneme k vodě a na závěr dne nás čekají vlečky. Na neděli nám pak zbudou všechny "lesní" disciplíny. Jindra s Helgou měli naopak začínat v sobotu v lese a pole, voda a vlečky jim zůstane na neděli. Z Mýtiny jsme odjeli zpět do cca 8 km vzdáleného kempu s tím, že v 19 hodin nás ještě čeká slavnostní zahájení XXV. Memoriálu Mileny Štěrbové na Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Chebu.

S "Arwen" na nástupu při losování na Mýtině

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex při losování na Mýtině

Do Chebu jsme dojeli po klikaté trase v koloně aut, kterou z Mýtiny vedl jeden z místních pořadatelů. Zaparkoval jsem Berlingo kousek od slavného chebského Špalíčku, před kterým se měl konat ceremoniál slavnostního zahájení letošního MMŠ. Součástí programu zahájení memoriálu byla také velmi aktivní účast Mládežnického dechového orchestru Základní umělecké školy Jindřicha Jindřicha v Chebu s mažoretkami (v červenci 2011 se toto těleso zúčastnilo Mistrovství světa pochodových hudeb 2011 konaného v malajsijském hlavním městě Kuala Lumpuru), což se většině přítomných pejsků ani trochu nelíbilo. "Arwen" byla v naprostém klidu, neměla na ni vliv hlasitá hudba, ale ve chvíli kdy za svými zády zaznamenala skupinu pochodujících dívek mávajících bílými "klacky" tak to s ní málem šlehlo! Mažoretky s kapelou nás obešly a zůstaly stát před řadou nastoupených vůdců se psy aby po chvíli předvedli další své číslo. "Arwen" se na stojící mažoretky nechtěla ani dívat, seděla za mnou, otočená zády ke všemu dění a když došlo na další akci mažoretek tak jsem raději nástup opustil a odešel s "Arwen" o kousek dále abych ji uklidnil.

S Jindrou před slavnostním zahájením memoriálu na náměstí v Chebu

Zahájení MMŠ 2012 na chebském náměstí

Zahájení MMŠ 2012 na chebském náměstí

Chápu, že město Cheb, jehož sympatický místostarosta převzal nad MMŠ záštitu se chtělo pochlubit tak skvělým souborem, ale ke kynologické akci mi to trochu nesedí. Mnohem více se nám líbilo troubení na lesní roh a borlice v podání žáků a učitelů lesnické školy, to nám k takové akci sedělo mnohem více.

Mažoretky, které se "Arwen" vůbec nelíbily

 Ceremoniál měl celkově důstojnou atmosféru a historické chebské náměstí, hezky upravené, se spoustou květin a opravenými fasádami měšťanských domů bylo velmi vhodnou kulisou. Po skončení slavnostního zahájení MMŠ odešli rozhodčí na poradu a my jsme odjeli do kempu, už jsme se těšili do postele. Cestou jsme ještě učinili jednu neplánovanou zastávku, protože jsme neodolali pohledu na slunce zapadající za Jesenickou vodní nádrží a celou scenérii jsme si vyfotografovali.

Západ slunce nad Jesenickou přehradou

V sobotu ráno jsem se probudil brzy, chvíli po páté hodině a zaslechl jsem zvuk dešťových kapek dopadajících na střechu naší chatky. Jestli něco nesnáším tak jsou to zkoušky v dešti. A je jedno, jestli na nich vedu, nebo posuzuji. Naštěstí těch kapek spadlo jenom tak málo, že na trávě ani nevytvořily pořádnou rosu. Obloha se pokryla kupkovitými mraky a vypadalo to na velmi hezký zářijový den.

Sobotní nástup před rozjezdem do honitby

Sobotní nástup před rozjezdem do honitby

Po snídani jsme nastoupili do našeho Berlinga a odjeli na základnu na Mýtinu, kde bude v osm hodin nástup. Nástup se konal přesně a hned po něm jsme odjeli na první pracoviště, kterým v tomto případě bylo tzv. "velké pole". Skupinu ve které jsme měli pracovat byla tvořena losy 1 až 3. Já s "Arwen" jsme měli číslo 2 a čísla 1 a 3 měly dvě feny AC, které vedla jejich majitelka Martina Králová. Celá naše skupina včetně dvojice rozhodčích, vedoucího skupiny a nepočetné korony vysedla z aut u velkého strniště obklíčeného remízem s polní cestou uprostřed z jedné strany a travnatou mezí s několika břízami na straně druhé.. Vedoucí skupiny sliboval, že tam bude dostatek zvěře pro všechny naše disciplíny. Rozhodčími na "velkém poli" byli Ing. Jarmila Jindřichovská a Martin Petráň.
Jako první šla na slídění kolegyně Martina Králová s fenkou AC s losem číslo 1 a já jsem s "Arwen" po boku a s vedoucím skupiny za zády postupoval cca 40 kroků za rozhodčími pro případ, že se podaří najít zvěř abych mohl na stopu nasadit "Arwen". Tak si to rozhodčí přáli. Tuto situaci nemám rád i když jsem nucen ji uplatňovat i jako rozhodčí s ohledem na nedostatek zvěře v našich revírech. Po cca 150 m chůze po strništi přímo přede mnou a "Arwen" vyskočil ze svého lože zajíc, které kokra před námi přešla. "Arwen" se po zající vrhla až se mnou trhla bokem. Zajíc mezitím přeběhl těch dvacet metrů strniště, které ho dělily od remízu a zmizel v krytině. Dlouho jsem nepřemýšlel, zaregistroval jsem, že vedoucí skupiny volá na vpředu jdoucí rozhodčí, že máme zvěř, sehnul jsem se k "Arwen", odepnul karabinu z jejího obojku a řekl: "Běž". "Arwen" vyrazila dopředu, zmizela v krytině do které zaběhl zajíc a vzápětí začala souvisle hlásit. Stopu hlasitě sledovala skrz celý remíz až vyběhla na sousední zpodmítané pole a na něm ještě několikrát zahlásila. Mezitím přispěchali oba rozhodčí aby posoudili její práci. Omluvil jsem se jim, že jsem ji pustil bez jejich svolení, ale jim to vůbec nevadilo. Po chvíli jsem "Arwen" přivolal dvěma písknutími a opět ji připoutal na vodítko. Rozhodčí prohlásili, že si tuto situaci budou pamatovat a odešli pokračovat ve slídění s kokrou. My jsme dál postupovali za nimi.
Kokra slídící před námi během svého dvacetiminutového slídění na žádnou zvěř nepřišla, kromě srnčí stopy, kterou sice sledovala, ale bez hlášení. Po ní slídila "Arwen". Nejprve jsme postupovali s dobrým protivětrem podél remízu, který "Arwen" v pravidelných intervalech prohledávala a já doufal, že v něm zvedne dalšího zajíce, nebo zalehnutý kus srnčí zvěře. Bohužel se nic takového nestalo a na konci pole jsme museli otočit do protisměru a slídit podél travou zarostlé meze s větrem v zádech. Ke konci slídění jsem na "Arwen" pozoroval, že je ve styku se stopou zvěře a usoudil jsem, že by se mohlo jednat o dalšího zajíce, který před námi skrytě ustupujeme mezí porostlou trávou. Přidal jsem proto do kroku a snažil jsem se dostat "Arwen" více dopředu aby zajíce vyhnala na strniště vlevo, nebo na podmítku vpravo od meze. Bohužel se nic takového nepovedlo a naše slídění v této situaci skončilo uplynutím dvaceti minut časového limitu.
Na MMŠ musí bezprostředně po ukončení slídění (kdy je pes ještě uhnaný) následovat disciplína "pohozená" s pernatou zvěří. Zatímco šel pan Petráň odhodit bažanta na předepsanou vzdálenost 50 kroků (na běžných zkouškách 30 kroků) já jsem "Arwen" otočil aby neviděla zakládání "pohozené" a naším obvyklým "rituálem" jsem se snažil dát jí najevo co teď bude následovat. Z určeného bodu jsem pak "Arwen" vypustil z vodítka s povelem k hledání a dalším povelem ji poslal více dopředu. "Arwen" si zcela zkušeně naběhla na vítr, který jí přinášel pach ze stopy rozhodčího, pak ještě protáhla běh pár metrů vpřed a vzápětí jsem už viděl, že má bažanta "v nose", trochu doleva, doprava a stála u něj. Aniž by zvedla hlavu jej uchopila do mordy tak překotně, že jí dvakrát vypadl, pak jej ale uchopila pevně až se mu zvedla letka do výše a rozběhla se ke mně. Zůstal jsem stát naprosto v klidu a snažil jsem se ani nemrkat. Cítil jsem, že oba rozhodčí mě pečlivě pozorují aby zaregistrovali jakýkoliv zvukový nebo vizuální povel, který bych teď vydal. Nebyl však potřeba. "Arwen" přišla těsně přede mne, usedla a já jsem jí nechal chvíli výdrž, než jsem se předklonil, vzal jí z mordy bažanta, položil ho na zem vedle ní a připnul ji na vodítko. Rozhodčí se krátce poradili a pak vyhlásili známky:

nos	4
slídění	4	kokra prý slídila lépe, ale i to naše bylo pořád na čtyřku
hlasitost	3
stopa živé zvěře	4
klid po výstřelu	4
poslušnost	4
pohozená se zvěří pernatou	4	velmi pěkná práce

Říká se, že všechno je jednou poprvé a nám se to opět potvrdilo. "Arwen" dostala poprvé ve svém životě z hlasitosti jinou známku než 4, zase nová zkušenost!Po vyhlášení známek jsme postupovali směrem k autům a před námi slídila kokra s číslem 3. Když jsme k autům došli tak jsme se rozhodli, že nepojedeme s rozhodčími na nové místo, kde budou obě kokry dělat náhradní slídění, protože neměly zvěř, ale odjedeme na Mýtinu aby si "Arwen" odpočinula před dalšími disciplínami.

Po ukončení práce na "velkém poli"

Ve stanu na Mýtině jsme se posadili k volnému stolu. Za chvíli přišel Jindra s Helgou. Měli za sebou úspěšně "barvu" a "šoulačku". Chvíli jsme poseděli než z "velkého pole" přijela také Martina Králová s oběma kokrami a od jiného stolu se zvedla dvojice rozhodčích Ing. Irena Erhartová a Miloslav Kašpar a vyzvali nás abychom je následovali na vodu. Pro vodní disciplíny byl vyhrazen silně podmáčený terén pokrytý hustým porostem vysoké a ostré trávy na západním okraji velké vodní nádrže Jesenice. Z dálky jsme mohli sledovat práci kokry s losem číslo 1, než přišla řada na mě s "Arwen". Využil jsem situace kdy šel rozhodčí Kašpar pohodit kokře kachnu a z trávy se zvedaly kachny a vzal jsem "Arwen" do náručí a ukázal jí v dálce vzlétající kachny abych ji trochu povzbudil.

Prohlížíme terén pro vodní práce

"Arwen" připravená ke slídění v rákosí

První naší disciplínou u vody bylo slídění v rákosí. Když mi dvojice rozhodčích vymezila prostor tak jsem se jich ještě pro jistotu zeptal zda chtějí vidět slídění v rákosí, nebo nahánění v rákosí. Z předchozích zkušeností vím, že si někteří rozhodčí tyto pojmy velmi častou pletou. Byl jsem ujištěn, že chtějí vidět slídění při kterém bychom dokázali lovit vzlétající kachny. Super, to je ta lepší a správná možnost! Vypustil jsem "Arwen" s povelem k hledání a pomalu postupoval za ní podmáčeným terénem přičemž mi do obou holínek natekla spousta vody. Část děrami kolem šněrování a část i ve chvíli kdy jsem neodhadl hloubku některého jezírka a stoupl do příliš hluboké vody. Nedbal jsem však na studící vodu v botách a snažil jsem se udržet "Arwen" ve správném tempu a vzdálenosti. Slídění jsme zakončili v místě, které již bylo vyhrazeno pro další disciplínu "dohledávku kachny pohozené v rákosí". Rozhodčí Kašpar šel pohodit kachnu kousek od místa kde ji předtím pohodil kokře a Ing. Erhartová si mezitím pohlídala abychom ani já ani "Arwen" neviděli které místo to je. Potom jsem opět "Arwen" poslal dopředu hledat. "Arwen" pracovala perfektně nosem, našla místo, kde měla kachnu kokra před námi, několikrát se na něj vrátila a teprve potom se mi podařilo dostat ji dostatečně daleko, kde zachytila pach naší kachny a našla ji. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu nevěděl, kde kachna leží tak jsem vydal povel "hledej" i ve chvíli kdy už "Arwen" stála přímo nad kachnou. Vzápětí jsem uviděl, že se ke mně blíží s kachnou v mordě. Rychle a rozhodně jsem požádal dvojici rozhodčích aby odstoupili, protože stáli těsně vedle mě a já jsem chtěl mít při předávce kolem sebe dostatek místa. "Arwen" došla s kachnou až ke mně velkým obloukem, z levého boku, zastavila se u mé levé nohy, chvíli trvalo než začala usedat. Vše jsem sledoval úplně ztuhlý a když jsem si myslel, že již dosedla tak jsem se sklonil a kachnu jí odebral a předal rozhodčímu. Poradíme se a vyhlásíme Vám známky, řekli rozhodčí. Chvíli jsme počkali a pak jsme si vyslechli známky a hodnocení:

slídění v rákosí	4	perfektní práce při které "Arwen" slídila systematicky a samostatně ve správné vzdálenosti od střelce, mě bylo vyčteno, že jsem jí to kazil příliš častými povely
dohledávka pohozené kachny v rákosí	3	"Arwen" prý ještě zcela úplně nedosedla když jsem jí odebral kachnu

Ing. Erhartová mi také řekla, že povel "hledej", který jsem vydal když stála "Arwen" nad kachnou by mohl být považován za povel k přinesení, protože jsem jej pronesl s jinou intonací v hlase. Naprostý nesmysl! Za prvé jsem vůbec nevěděl kde se kachna nachází a za druhé nemám "Arwen" takto "nacvičenou". Je vidět, že na MMŠ se hodnotí i věci, které na běžných zkouškách nikoho ani nenapadnou. Když jsme s "Arwen" odcházeli od rozhodčích zpět ke koroně tak mi v holínkách čvachtala voda, kterou jsem si již zahřál a tak aspoň nestudila.

Přesun na disciplína "přinášení kachny z hluboké vody"

Rozhodčí Miloš Kašpar a Ing. Irena Erhartová s vrchním rozhodčím Ing. Janem Horynou před disciplínou "přinášení kachny z hluboké vody"

 

Sledujeme předchozího psa při "kachně z hluboké vody"

Martinina kokra s losem číslo 3, která šla na obě disciplíny po "Arwen" měla velkou smůlu, protože si asi při slídění zamotala zadní nohu do husté trávy a natáhla si vazy, nebo sval a navíc si o ostrou trávu pořezala břicho. Kvůli těmto zraněním nedohledala kachnu a v soutěži tím pádem skončila. Byla prvním psem, který z MMŠ 2012 vypadl.
Po ukončení práce v rákosí jsme se přesunuli o kousek dál k volné vodní hladině kde nás čekala disciplína "přinášení kachny z hluboké vody". Využil jsem opět toho, že před námi tuto disciplínu dělala Martina s kokrou a nechal jsem "Arwen" aby se na to dívala. Když na nás přišla řada tak jsem si nejprve dobře prohlédl břeh a rozhodl se ze kterého místa budu "Arwen" vypouštět a kde budu stát až bude přinášet kachnu. Potom jsme oba v doprovodu Ing. Erhartové poodešli o kus dále do porostu abych vystřelil z brokovnice otočený zády k vodě (tak je to vyžadováno). Zatímco jsem vystřelil druhý rozhodčí vhodil kachnu na zrcadlo. Když jsme se vrátili k vodě tak jsem "Arwen" kachnu ležící na zrcadle nejprve ukázal a pak jsem ji teprve odpoutal z vodítka a s povelem "přines" poslal pro kachnu. "Arwen" velmi rozvážně vstoupila do vody, očichala jakýsi klacek vyčnívající nad hladinu a pak zcela rekreačním tempem připlavala k trpělivě čekající kachně, uchopila ji za krk a doplavala s ní, stále tím rekreačním tempem, zpět ke břehu. Na mělčině si kachnu nadvakrát porovnala a uchopila ji do plné mordy. Jakmile začala "Arwen" vystupovat z vody tak jsem se už vůbec nehýbal a jenom očima sledoval její počínání. "Arwen" došla k mojí levé holínce a zůstala stát, přemýšlím zda jí kachnu neodebrat, to je ale známka 2, věřím, že usedne a čekám. "Arwen" si začala pomalu sedat, čekám až si jsem zcela a naprosto jistý, že opravdu sedí. Kachnu drží v plné mordě a tváří se znuděně. Konečně jsem se shýbl a vzal jí kachnu a předal ji rozhodčím. I jim se viditelně ulevilo.

Po krátké poradě vyhlásili rozhodčí naši známku:

přinášení kachny z hluboké vody

3

"Arwen" usedla mimo výseč 180 stupňů přede mnou, ocenili však moje pevné nervy a důvěru, kterou mám v její výkon

Poslední disciplínou, která nás ještě u vody čekala bylo "odložení". "Arwen" při ní ještě nikdy nezklamala a to dokonce ani na jedné z předešlých zkoušek, kde silný vítr lámal větve, které padaly zhusta kolem ní.

odložení

4

Také na MMŠ jsme dostali z odložení známku 4 a ještě bychom si prý zasloužili známku za "klid před letadlem", protože nad prostorem, kde se zkoušelo se proháněla dvě sportovní letadla a "Arwen" na ně nijak nereagovala. Všechny naše disciplíny u vody sledoval výcvikář KCHLS Ing. Horyna, který na memoriálu vykonával funkci vrchního rozhodčího.

Přesun na "odložení"

 Odložení bylo poslední disciplínou u vody a po jeho ukončení jsme se opět vrátili na základnu do stanu na Mýtinu, kde jsme měli chvíli času na to aby Petra vytřela "Arwen" růžovou osuškou, kterou jsme jí potom vzali do stanu aby si na ni lehla pod naším stolem. Dlouho jsme nečekali, protože trojice rozhodčích určených na vlečky ve složení Ing. Jaroslav Kostečka, Ph. D., Milan Řezníček a Alois Havrlant se po chvilce zvedla od svého stolu a vyzvali nás a Martinu Královou abychom je následovali na vlečky.

Pro disciplíny "vlečka se zvěří srstnatou" a "vlečka se zvěří pernatou" byla vybrána svažující se louka za Stebnicí. Hned na kraji louky se nacházel velký stoh volně ložené slámy. Vpravo od stohu založili rozhodčí vlečku pro kokru Martiny Králové s králíkem, který svou velikostí odpovídal velikosti psa. Martinina kokřice králíka přinesla a odevzdala na první pokus a dostala trojku. Proč trojku nevíme, protože jsme stáli daleko a hodnocení neposlouchali.
Před založením "vlečky" pro "Arwen" vyměnil vedoucí skupiny králíka za podstatně většího a rozhodčí Havrlant s ním natáhl stopu vlevo od stohu slámy. Po té, co došel na konec prozvonil mobil Ing. Kostečky čímž dal najevo, že můžeme začít na vlečce pracovat. Já jsem "Arwen" vyměnil vodítko na obojku za provázek s karabinou ze kterého ji tradičně vypouštím na vlečky a na něm jsem ji přivedl k nástřelu, kousek jsem ji vedl a pak vypustil. Louka byla tak svažitá, že když "Arwen" odběhla cca 40 kroků, tak mi zmizela pod obzorem a víc jsem ji už neviděl. Jenom v dálce jsem viděl vrcholy osik což dávalo tušit, že tam někde louka končí. Někteří z korony se vyšplhali na stoh slámy aby viděli až na konec "vlečky", já jsem tu možnost neměl, tak jsem jenom stál a čekal. Už když jsme přijeli na vlečky tak jsem na "Arwen" pozoroval, že je zpomalená a nemá tu náladu jakou měla po celou sobotu. Na vlečku vyrazila pod větrem, volným tempem, ale to někdy dělala už předtím, nikdy po vlečkách neběhala jako o závod. Když jsem "Arwen" vypustil z provázku tak jsem spustil stopky na svých hodinkách abych měl představu o tom jak jsme na tom s desetiminutovým časovým limitem. Stál jsem, koukal na zelenou louku před sebou a čekal. "Arwen" se objevila, ale bez králíka. Přivolal jsem ji, znovu ji dal na provázek a nasadil od nástřelu a vypustil. "Arwen" sledovala vlečku opět pod větrem a zmizela mi ze svahu dolů. Za pár minutek se situace opakovala. "Arwen" se vrátila bez králíka. Znovu jsem ji nasadil a vypustil a zase se vrátila bez králíka. Třetí nasazení a vypuštění se už u "Arwen" nesetkalo s takovým nadšením jako předchozí dvě a já jsem pozoroval jak působí unaveně. Otočil jsem se k rozhodčím a oznámil jim, že ze soutěže odstupujeme pro zdravotní indispozici feny. Ing.Kostečka řekl, že máme ještě čas ať to zkusíme, běžela osmá minuta z desetiminutového limitu (podle mých hodinek), "Arwen" by musela letět tryskem tam a zpět s králíkem aby to stihla. Zbytečné! Zopakoval jsem, že odstupujeme a Ing. Kostečka zavolal rozhodčímu na konci vlečky aby toho králíka přiaportoval sám a my jsme čekali až s ním přijde. Při tomto čekání se mě Ing. Kostečka zeptal zda již máme za sebou nějaké zkoušky!?? Tahle otázka mi opravdu vyrazila dech! To si snad myslí, že někdo jde na memoriál jako na první zkoušku? Odpověděl jsem slušně a věcně. Mezitím přišel rozhodčí Havrlant z konce vlečky i s králíkem. "Arwen" prý došla vždy maximálně do 2/3 délky vlečky. Všem třem pánům rozhodčím jsem poděkoval a podal ruku a naše účinkování na MMŠ 2012 tímto okamžikem skončilo. U auta na nás čekala smutná dvojice, Petra a Jitka. Myslím, že jsem v koutcích jejich očích viděl slzy. Objal jsem Petru a ona mi řekla, že to nevadí a že jsme až do této chvíle byli s "Arwen" moc dobří.

Jindřich Fencl s CH Helga Jifex po poslední sobotní disciplíně - "klid na stanovišti"

Jitka, Petra a Jindra s Helgou na Mýtině cestou od stanu k autu

Moc  a moc jsem si přál abychom s "Arwen" MMŠ došli do konce bez ohledu na celkový výsledek, ale zároveň jsem naše šance zcela reálně odhadoval tak na 40 %. Je na místě abych teď alespoň částečně vysvětlil proč jsem naše šance odhadoval takto nízko. "Arwen" se na jaře letošního roku nakazila velmi nebezpečnou bakterií stafylococus aureus. Ve skutečnosti můžeme mluvit o štěstí, že se nakazila "pouze" touto bakterií a že nebyla napadena také dalším, mnohem nebezpečnějším druhem bakterie. Avšak i tato infekce jí dala hodně zabrat, stejně jako léčba několika druhy antibiotik, které jí náš veterinář nasazoval cíleně na základě kultivací odebraných vzorků a testů na citlivost konkrétního kmene bakterie na účinné látky antibiotik. Léčba probíhala po většinu školních prázdnin a byla ukončena ve druhé polovině měsíce srpna. Pak jsme ještě čekali na výsledky poslední kultivace, která potvrdila, že je "Arwen" opět naprosto "čistá". V době kdy jsme s "Arwen" byli na MMŠ probíhala vlastně ještě její rekonvalescence a ona by potřebovala ještě nějaký čas aby se dostala do takové skvělé fyzické a psychické formy v jaké byla třeba vloni na podzim kdy dokázala během devatenácti dnů úspěšně složit dvoje VZ a KPZ. Kvůli těmto zdravotním potížím jsme původně vůbec nepočítali s tím, že bychom se s "Arwen" letošního memoriálu zúčastnili. "Arwen" byla na začátku léta unavená, padala jí srst a její barva byla rezavá místo tmavě červené na kterou jsme u ní stále zvyklí. Pak jsme se ale rozhodli jinak. Chtěli jsme aby se "Arwen" na MMŠ předvedla zároveň s její sestrou Helgou vedenou Jindrou Fenclem, protože to byla asi poslední příležitost vést na této soutěži společně s naším přítelem, který ji celkem třikrát vyhrál. To se do této doby nepovedlo nikomu dalšímu. Když jsme se potom rozhodli, že na MMŠ stejně nakonec pojedeme tak jsme se také dohodli, že uděláme všechno pro to aby se "Arwen" příliš neunavila, že ji budeme chránit a uděláme jí maximální pohodlí aby mohla i ve své ne zcela dokonalé kondici soutěž dojít. Jak je vidět tak jsme přece jenom neodhadli jak moc náročnou záležitostí MMŠ je. Dlouhá cesta, celodenní páteční program, cizí prostředí, náročné podmínky jednotlivých disciplín, to vše v součtu bylo nad současné síly naší "Arwen". Přesto ale jsme moc rádi, že jsme se na MMŠ předvedli. Vlečka se srstnatou zvěří, kterou jsme nedokončili byla naší předposlední sobotní disciplínou. Chyběl nám jenom malý krůček k tomu abychom v sobotu zdolali většinu z celkových devatenácti disciplín a v neděli by nás čekaly už jenom lesní disciplíny, kterých bylo pouze pět a nejsou ani zdaleka tak fyzicky náročné jako ty, které jsme už měli za sebou. Je to velká škoda, ale přesto jsme s "Arweniným" výkonem spokojeni.
Zcela určitě to byla poslední zkouška/soutěž, které se "Arwen" zúčastnila. Má za sebou celkem jedenáct pracovních zkoušek z nichž devět úspěšně dokončila s tímto celkovým skóre: I. cena – 7x, III. cena – 2x. Teď už si bude jenom užívat šťastného welššpringřího života s námi a v naší smečce, bude se mnou chodit na tah na kachny a na hony na bažanty a zajíce, určitě také občas dohledá nějaký postřelený kus spárkaté v naší honitbě a hlavně bude mě i mojí ženě dělat skvělou společnicí se kterou se můžeme vypravit prakticky kamkoliv, nebo jenom tak lenošit na gauči.
Po ukončení našeho působení na MMŠ 2012 jsme z "vlečkové" louky odjeli zpět na Mýtinu, kde jsem vyhledal vrchního rozhodčího Ing. Horynu. Sdělil jsem mu, že jsme odstoupili a v jaké situaci a vzal jsem si od něj zpět "Arwen" průkaz původu. Zároveň jsem mu řekl, že nebudeme na memoriálu až do konce, ale protože to máme domů 400 km tak přespíme do neděle v kempu a ráno se vydáme na cestu domů. U stolu jsme potom čekali až přijde z lesa Jindra s Helgou abychom jim oznámili, že pro nás MMŠ skončil. Když se to stalo tak bylo na Jindrovi vidět jak moc je překvapený a jak moc je mu to líto. Jindru s Helgou však čekala ještě poslední sobotní disciplína, kterou měl být "klid na stanovišti". Unavená "Arwen" spala pod stolem, stočená do klubíčka, na své růžové osušce a tak jsem ji tam nechal s Petrou a Jitkou a šel se podívat na "klid na stanovišti".
Pro disciplínu "klid na stanovišti" zvolili rozhodčí asfaltovou cestu vedoucí lesním porostem, kterou původně vybudovala pohraniční stráž, protože jsme se nacházeli jenom pár set metrů od státní hranice s Německem. Les na který jsme měli od stanu výhled byl prý už za hranicemi.  Nešel jsem s Jindrou na jejich stanoviště ani jsem nešel dělat honce do leče, ale zůstal jsem stát se skupinkou dalších čumilů kousek od posledního psa, kterým byl hnědák německého křepeláka. Během pohybu honců v leči každý z vůdců dvakrát vystřelil z brokovnice, také vůdce křepeláka střílel a pak vybitou zbraň hodil na rameno. Psa měl uvázaného na pracovním vodítku
Po návratu do stanu jsme se všichni vydali k autům a na cestu do kempu, kde jsem si připravili večeři pro nás i pro "Arwen". Jindra se synem a jeho přítelkyní se vydali do kulturního domu v Lipové na společenský večer, ale my jsme se rozhodli, že zůstaneme v kempu a půjdeme brzy spát abychom si odpočinuli před dlouhou cestou domů, která nás čekala v neděli. Helgu vzal Jindra s sebou aby ji nechal spát v autě na které je zvyklá.

V neděli ráno byla mlha hustá jako mléko, trávu pokrývala silná rosa, ale vypadalo to, že až se mlha zvedne a rozpustí tak bude hezký pozdně letní den. S Jindrou a Helgou jsme se rozloučili předtím než odjeli na Mýtinu. "Arwen" i Helgu jsme ještě společně vyfotografovali, bylo 16. září a ten den měly páté narozeniny.

Dvě sestry ICH, CH Heda Jifex "Arwen" a CH Helga Jifex v den svých pátých narozenin (16. září) ve stebnickém kempu

 Ještě jsme se trochu zdrželi v kempu balením našich věcí a pak jsme se ještě rozhodli zajet do obce Doubrava, kde jsme si chtěli vyfotografovat krásně udržované hrázděné domy, které jsou pro tento kout naší země naprosto typické. Mlha byla už trochu řidší když jsem pořizoval fotografie vesnické architektury v Doubravě a tak se obrázky opravdu povedly. Teprve potom jsme se vydali na cestu směr Ivančice.

Hrázděné domy v obci Doubrava

Po projetí Stebnicí padl můj zrak na místo, kde jsme včera odpoledne ukončili naše účinkování na MMŠ a zaznamenal jsem, že tam stojí skupina aut a mezi nimi jsem poznal také Fiat Jindrova syna Miloše. Aniž bych moc přemýšlel, odbočil jsem s Berlingem na polní cestu a zastavil. "Arwen" jsme nechali v autě a vydali jsme se za Jindrou, který měl jít za chvilku na "vlečku se srstnatou". Právě dokončil vlečku vpravo od stohu slámy špringr, který běžel před Jindrou a Helze  zakládal Alois Havrlant vlečku s králíkem vlevo od stohu. Stejný rozhodčí založil stejnou "vlečku" pro Helgu jako včera pro "Arwen". Zpovzdálí jsem sledoval jak Jindra vypouští Helgu na vlečku a čekal, že se za chvilku vrátí s králíkem. Nebudu to nijak natahovat. Helga s Jindrou dopadli na úplně stejné "vlečce" založené stejným rozhodčím stejně jako "Arwen" a já. Jindra Helgu odvolal pro zdravotní indispozici. Jindra byl velmi smutný. "Tu fenu jsem nikdy v životě nemusel nasazovat dvakrát", kroutil hlavou a bylo vidět, že nechápe co se stalo. Jindrův syn Miloš sledoval práci Helgy na "vlečce" ze stohu, takže viděl až na její konec a když slezl zpět dolů tak nám řekl, že vlečka byla natažena až za zarostlou strouhu ze které jsme my nahoře viděli jenom koruny vzrostlých osik. Helga došla vždy po každém nasazení jenom ke strouze a odtud se po krátkém hledání vrátila. Naprosto stejná disciplína vyřadila z MMŠ 2012 "Arwen" i Helgu a určitě to nebylo tím, že to jsou sestry a že měly v neděli 16. září páté narozky.
Jindra byl úplně zdrcený a nešťastný, chvíli jsme ještě s ním, s Helgou, Milošem a Jiřinou postáli u auta a pak jsme se definitivně rozloučili a  rozjeli se opačnými směry. Fenclovi se vydali na Mýtinu aby si vyzvedli od vrchního rozhodčího průkaz původu Helgy a my jsme zamířili domů, na Moravu, do Ivančic, k naší smečce.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Štěně WSS z CHS Ivančice do Maďarska? Teď raději ne!

V minulých dnech jsme obdrželi anglicky psaný e-mail z Maďarska v němž jeho pisatelka chválila anglickou verzi našeho webu http://www.wss.cz/index_en.htm díky které nás mohla kontaktovat. Hlavním cílem zprávy však bylo vyjádřit přání pisatelky vlastnit štěně WSS z naší chovatelské stanice. Zpráva byla odeslána z firemního e-mailu jedné nadnárodní společnosti a přestože obsahovala jméno a příjmení pisatelky tak se nám nepodařilo ověřit, že tato osoba má s uvedenou společností něco společného, nebo, že vůbec existuje.

Zpráva však vzbudila naši pozornost především tím, že byla odeslána ze země ve které se v poslední době některé osoby zcela jistě dopustily vysoce neetických činů v souvislosti se štěňaty plemen loveckých slídičů, která nakoupily v různých evropských zemích. Podle informací, které k nám dorazily z důvěryhodných zdrojů byla minimálně dvě štěňata  welššpringršpanělů ihned po zakoupení vykastrována a poté prodána do Německa. V jednom případě se chovatelce podařilo vykastrované štěně dostat z Maďarska zpět.
S ohledem na výše uvedené informace, které máme jsme mohli došlý e-mail klidně ignorovat, smazat a zapomenout, že vůbec někdy přišel. To však neodpovídá našemu dosavadnímu způsobu komunikace s každým kdo se na nás obrátil s podobnou žádostí. Proto jsme se rozhodli na e-mail odpovědět a do textu námi odeslané odpovědi jsme zahrnuli také žádost o sdělení více informací osobního charakteru o pisatelce. Zároveň jsme ve zprávě jasně uvedli, že bez splnění tohoto našeho požadavku není žádná šance na získání štěněte WSS z naší chovatelské stanice.
Odpověď, která nám dorazila naše podezření, že jsme byli kontaktováni překupníkem jehož úmysly s naším štěnětem nejsou úplně čisté, jenom potvrdila. Bohužel. Anglicky psaná e-mailovázpráva obsahovala obecně formulovanou informaci o tom, že se pisatelka pokoušela v minulých dnech vyměnit svůj malý byt za větší aby měla lepší podmínky pro držení welššpringršpaněla. Výměna se však nezdařila a není naděje uskutečnit v dohledné době další a proto si pisatelka nemůže štěně od nás vzít. Kdo chce, může tomu uvěřit. Zpráva neobsahovala žádné podrobnější informace osobnějšího charakteru, nebo informace, které bychom si mohli ověřit z nějakého dalšího zdroje. Pisatelka také nevyjádřila přání zůstat s námi nadále v kontaktu.

S ohledem na skutečnosti, které se v poslední době přihodily štěňatům, které různí evropští chovatelé prodali do Maďarska, vyzýváme všechny chovatele k maximální opatrnosti při výběru budoucího majitele každého jejich štěněte. Vůbec neříkáme, že všichni zájemci, kteří se Vám z Maďarska ozvou jsou zrovna překupníci, ale není možné to předem zcela a úplně vyloučit. Dle našeho názoru jsou tím, že budou osloveni překupníkem z Maďarska "ohroženi" téměř výhradně chovatelé, kteří mají anglickou verzi svého webu, protože e-mailová komunikace probíhá v angličtině. Zcela bez starostí mohou být chovatelé, kteří web nemají a jenom malé "nebezpečí" hrozí těm, kteří provozují svůj web pouze v českém jazyce. V každém případě však neudělá nikdo chybu když bude od zájemců o štěně vyžadovat informace, které si může ověřit a které vyloučí, že je v kontaktu s překupníkem. Každý chovatel by si měl uvědomit, že má nejvyšší odpovědnost za výběr budoucího majitele štěněte a tímto výběrem ovlivňuje celý jeho budoucí život.


v Ivančicích dne 30. září 2012

Petra a Zdeněk Šilbergerovi

Chovatelská stanice Ivančice
www.WSS.cz

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 8.

V minulém díle mého vyprávění o vystavování welššpringršpanělů na Crufts jsem se zmínil o tom, že "bivakovat" se psem a všemi možnými krámy hned vedle výstavního kruhu není na této výstavě dovoleno. Stav, který je u nás naprosto obvyklý je v Británii nepřípustný. Náš výstavní kruh, stejně jako všechny ostatní na výstavě Crufts, nebyl obehnán žádnou páskou. Kolem kruhu bylo rozmístěno několik skupin židliček spoutaných k sobě navzájem plastovou páskou aby se nedaly přemisťovat. Každý kdo má zájem sledovat dění v kruhu se může usadit na některou z těchto židliček, je-li zrovna volná. Ti,co sedí v první řadě mají přímo před sebou psy a feny čekající se svými páníčky na individuální posouzení a je naprosto běžným jevem, že diváci a vystavovatelé si spolu povídají zatímco jejich čtyřnozí miláčci se nechávají hladit a projevují svoji náklonnost sedícícm divákům. Atmosféra je velmi uvolněná a přátelská. Je naprosto běžné, že ve chvíli kdy se mají pejsci rozběhnout předá starší vystavovatel, nebo vystavovatelka, vodítko mladší osobě čekající mimo kruh, ta s pejskem oběhne kruh podle pokynu rozhodčího a pak jej zase vrátí vystavovateli, nebo vystavovatelce, pro které by běh v kruhu byl s ohledem na jejich věk, nebo zdravotní handicapp obtížný. Nikdy předtím jsem něčeho takového nebyl svědkem na žádné výstavě, kterou jsem absolvoval.

Petra a Petra sledují dění ve výstavním kruhu

Také my jsme si včas vybrali "svoje" židličky ze kterých jsme hodlali celý den sledovat dění ve welššpringřím kruhu číslo 10. Samozřejmě, že se nacházely v první řadě, abychom měli hezký výhled. Všichni jsme se domluvili tak, že se budeme střídat na židličkách a u "benchů" tak abychom nemuseli nechat psy samotné a zároveň abychom neztratili přehled o dění v kruhu.

Stejně jako na jiných výstavách, také na Crufts jsou nejprve posuzováni psi a teprve po nich feny. A z tohoto důvodu byl prvním českým welššpringršpanělem předvedeným na výstavě Crufts pes Harry Potter Ivančice. Když Harry s Petrou nastupovali tak do kruhu tak jsme jim přáli štěstí a drželi všechny pěsti, samozřejmě jsme byli a také mírně nervózní a napjatí jak to dopadne. Na tomto místě musím vyprávět jednu úsměvnou historku,ke které v té chvíli došlo. Psi a feny nenastupují do jednotlivých tříd do kruhu podle katalogových čísel, tak jak jsme my zvyklí, ale prostě podle toho kdo dříve přijde. Vedoucím kruhu ve welššpringřím kruhu číslo 10 byl čilý šedesátník, který vždy se seznamem a tužkou v ruce všechny pejsky obešel a zkontroloval si kdo nastoupil a kdo chybí. Také třídu yearling do které byli přihlášeni Harry s Petrou si pěkně kontroloval a když se dostal k Harrymu tak se na Petru podíval a zvedl obočí a řekl: "Tak Harry Potter, jo?". Petra se pyšně usmála a hrdě mu odpověděla: "Jo a ještě tu má sestřičku a ta se jmenuje Hermiona Granger!". Vedoucí kruhu se rozesmál, zvedl palec pravé ruky nahoru a prohlásil: "Super". Všechno se to událo přímo přede mnou a Petrou, protože jsme v té chvíli seděli v první řadě na modrých židličkách pouhý metr za Harrym s Petrou. Bylo zcela evidentní, že vedoucího kruhu Harryho jméno zaujalo už dříve a byl na tuto situaci připravený.

"Tak Harry Potter, jo?"

Harry čeká na individuální posouzení

Yearling class ve které se Harry s Petrou na Crufts představili nebyla první vystavovanou třídou a proto jsme již věděli jakým způsobem Mrs. Christine Knowles posuzuje. Celou třídu do které bylo, kromě Harryho, přihlášeno dalších 12 psů nechala několikrát oběhnout kruh a potom brala jednotlivé pejsky před stolek na individuální posouzení. Při něm nechala každou dvojici oběhnout trojúhelník a potom ještě od sebe a k sobě. Každého psa si také ve výstavním postoji důkladně prohmatala a osahala s pečlivostí, která byla u všech stejná. Po individuálním posouzení pak pejska i jeho vystavovatele odeslala čekat na kraj kruhu. V této chvíli se musím zmínit o tom, že způsob posuzování na Crufts se hodně liší od toho na co jsme zvyklí u nás. Z každé třídy rozhodčí vybere pět jedinců mezi kterými určí pořadí a zadá jim ocenění FIRST PRIZE, SECOND PRIZE, THIRD PRIZE, RES a VHC, zbývající pošle pryč bez ocenění, určení pořadí a posudků na které jsme zvyklí.

Petra upravuje Harryho ve výstavním postoji, my sedíme vzadu a jsme nervózní.

Ze svých židliček jsme napjatě sledovali jak probíhá posuzování třídy ve které byl Petra s "naším" Harrym. Harry zcela věren své tradici nikdy nevydržel stát ve výstavním postoji dostatečně dlouho bez "přestávky", kterou si udělal vždy, když měl dojem, že už to trvá příliš dlouho. Petra vždy dokázala Harryho postavit do postoje znovu a my jsme jí vždy akorát naznačili co je třeba upravit.

Harry při individuálním posuzování před stolkem

Po ukončení individuálního posuzování všichni vystavovatelé postavili své psy do výstavního postoje a rozhodčí se začala kolem řady procházet, dívala se na jednotlivé psy, občas k některému přistoupila, podívala se na něj zblízka, nebo si prohmátla detail psího těla. Viděli jsme, že Mrs. Knowles věnuje Harrymu více pozornosti než většině ostatních psů. Úměrně s tím jak jsme ji pozorovali stoupala naše nervozita a netrpělivě jsme očekávali kdy začne zadávat pořadí. Začala pěkně od prvního místa, FIRST PRIZE, přes druhé místo SECOND PRIZE a když došla k místu třetímu tak rezolutním gestem ukázala na Harryho s Petrou = THIRD PRIZE. V té chvíli se mi zatmělo před očima a asi jsem dostal krátkou srdeční zástavu! HARRY JE TŘETÍ V YEARLING CLASS NA CRUFTS!!! Nebyl to sen, ale skutečnost! Petra se zvedla a s Harrym přešli do popředí kruhu, kde se zařadili za dva již dříve vybrané psy.

Harry Potter Ivančice THIRD PRIZE v yearling clas na Crufts 2012

Ve chvíli kdy rozhodčí Mrs. Knowles ukázala na Harryho a poslala je na třetí místo ve třídě byl reakcí skupinky přihlížejících z Česka výbuch nadšení tak hlasitý, že za celý den nebyl hlasitější a překvapil i samotnou paní rozhodčí. Omluvou nám budiž to, že to bylo spontánní a upřimné.

Harry před stolkem při sepisování posudku

Musím napsat, že si vůbec nepamatuji jak rozhodčí zadávala pořadí dalších dvou psů, ale asi to bylo rychlé, protože pak už jsem viděl zapisovatelku jak pokládá před pět vybraných psů kokardy a diplomy v barvách příslušejících k jejich pořadí. Potom rozhodčí dovolila abychom si šli do kruhu psy vyfotografovat. Do kruhu se nahrnula ze všech stran skupinka lidí a fotografovala pět šťastlivců z yearling class. Také jsem vběhl do kruhu a pořídil pár fotek. Snažil jsem se abych na nich měl Harryho s Petrou a jejich kokardu a diplom.

Harry ve svém "benchi" se šťastnou Petrou a žlutou kokardou

Po sepsání posudku jsme konečně mohli Petře poblahopřát a Harryho pohladit. Na Petře bylo vidět, že je dojatá a kokardu s diplomem si odnesla k Harryho "benchi" nad který je vystavila, což je na Crufts běžná praxe. K "benchi" je doprovázel její přítel Michal, my jsme s nimi nešli, chtěli jsme jim dát trochu soukromí a asi to tak bylo dobře, protože zcela určitě se v Petřiných očích objevilo i pár slziček dojetí a štěstí.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 7.

V tomto díle mého líčení naší "welššpringří" výpravy na Crufts 2012 se konečně dostanu k tomu hlavnímu, tedy k vystavování na této nejprestižnější výstavě psího světa.

Majitel hotelu ve kterém jsme v Birminghamu bydleli nám řekl, že od nich se na Crufts jezdí o půl sedmé. Cestu jsme si již nacvičili den předtím, sice s malou zajížďkou, ale nakonec se nám povedlo nastavit naši navigaci na vjezd na jedno z parkovšť u NEC. Proto nám v to páteční ráno 9. března 2012 stačila jenom chvilka na její nastavení a pak už jsme vyrazili od hotelu vstříc největšímu výstavnímu dobrodružství jaké jsme dosud podnikli.

Dálniční křižovatka Spaghetti Junction

Na tomto místě se musím zmínit ještě o jedné záležitosti. Birmingham spojují s okolními městy dálnice, což není nic neobvyklého v našem světě a na nich bývají křižovatky, což také není nic nečekaného. Ovšem v blízkosti Birminghamu se na dálnici M6 nachází křižovatka číslo 6. Když to takhle člověk napíše tak to nezní vůbec špatně, ani zle, ale pod tímto sympatickým číslem se skrývá Gravelly Hill Interchange, nazývaná a daleko více známá jako Spaghetti Junction.  Křižovatka, která je jednou z nejznámějších birminghamských pozoruhodností a asi nejznámější silniční křižovatkou Velké Británie a zcela určitě také nejsložitější. Již před odjezdem do Británie jsme byli varováni abychom se tomuto místu vyhnuli. Původně když jsem pomocí přítele Googla prověřoval kudy povede naše cesta z hotelu na výstaviště tak jsem zjistil, že jedna z možných tras protíná právě  Spaghetti Junction a rozhodl jsem se, že tuto nepoužijeme. V to páteční ráno jsem si však na to vůbec nevzpomněl a zatrnulo mi až ve chvíli kdy se náš Passat řízený Michalem vřítil přímo do spleti podjezdů a nadjezdů. Jak rychle jsme se tam vřítili tak rychle jsme ji zase opustili a obávanou  Spaghetti Junction jsme nechali daleko za zády. Vůbec to nebylo tak hrozné jak nám tvrdili, horší to bylo když jsme den předtím skončili mezi pastvinami pro ovce místo na parkovišti u NEC.

Harry s Petrou a Michalem na cestě z parkoviště do haly

K NEC jsme dorazili kolem sedmé, vybalili jsme všechny věci z auta, navěsili je na sebe a vydali jsme se hledat na výstavišti halu číslo dvě a v ní kruh číslo deset, který byl naším dnešním cílem. Asfaltová cesta po které jsme kráčeli nás vedla kolem jezera přímo ke vchodu do té "naší" haly. V ní jsme nejprve museli nalézt svoje "benche". Na Crufts je to totiž zařízeno tak, že pro každého pejska je v hale připraven jeho "bench". Je to vlastně taková klícka tvořená podlahou, jednou zadní a dvěma bočními stěnami nad kterou je umístěno jeho katalogové číslo. Majitel může svému svěřenci do "benche" položit deku a nechat jej tam po celou dobu výstavy. "Bivakovat" se psy na dece v těsné blízkosti výstavního kruhu, tak jak je obvyklé u nás, se tady totiž nesmí. Musím říci, že mi toto uspořádání připadá mnohem lepší. Každý "bench" má v podlaze kovový kroužek ke kterému můžete svého pejska přivázat kdyby měl snahu z něj někam zmizet. Je obvyklé, že si k "benchi" přistavíte přinesenou židličku a pod něj, že si uložíte věci, které momentálně nepotřebujete.

Tato fotografie putovala jako MMS do ČR celých 21 dnů

Hned jak jsme uložili Hermionu do jejího "benche" tak jsem vytáhl z kapsy mobilní telefon a pořídil její fotku, kterou jsem odeslal naší kamarádce Jitce, která byla v té době v zaměstnání, ale jinak bydlela u nás doma a starala se o zbytek naší smečky po dobu naší nepřítomnosti. Ještě jsem připsal text: "Dorazili jsme na výstaviště". Osud této MMS byl velmi zajímavý v tom, že dorazila adresátce po 21 dnech, až 30.března. Nevím, jestli šla celou dobu pěšky, nebo si aspoň občas něco stopla, ale její průměrnou rychlost jsem spočítal na cca 3,3 km/h, což odpovídá pomalé chůzi. Příště si posílání podobných zpráv z Británie rozmyslím.

Hermiona s Petrou u našeho "benche".

Jakmile jsme obsadili "bench" připravený pro nás vydali jsme se hledat "náš" kruh číslo 10. Našli jsme jej velmi rychle a já jsem konečně před sebou uviděl ten velký čtverec zeleného koberce, který jsem do té doby vídával pouze na fotografiích. Teď mi ležel doslova a do písmene u nohou a mě se splnil ten obrovský sen, že se po něm projdu a proběhnu se svým welššpringršpanělem. Hermiona stála v té chvíli vedle mě, připnutá na bílém výstavním vodítku a já jsem cítil jak mi běhá mráz po zádech. Bylo ještě hodně brzo, kolem našeho výstavního kruhu bylo jenom málo lidí a výstavní kruh byl prázdný. Tak jako jsme zvyklí na všech výstavách jsme si s Hermionou celý kruh pomalu obešli. Hermiona si očichala vše o co projevila zájem a teprve potom jsem jí upravil vodítko do správné polohy a vyzkoušeli jak se nám bude po zeleném výstavním koberci v kruhu běhat. Pěkně dokola, do trojúhelníku, tam a zpět, bylo to prima i když to byla jenom zkouška. Zároveň s námi si koberec v kruhu vyzkoušeli také Petra s Harrym. Oba jsme potom Harryho a Hermionu ještě postavili několikrát do výstavního postoje, než jsme kruh opustili a vrátili je do jejich "benchů". Generálka skončila příště to již bude "naostro".

Poprvé na zeleném koberci na Crufts

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 6.

Můj předchozí článek končil ve chvíli kdy jsme se já, moje žena Petra a welššpringršpanělé Hermiona a Harry dostali šťastně domů z belgického Liége ve kterém však zůstali, spolu s porouchaným Passatem, naši kamarádi Petra a Michal. Jsem Vám dlužen vysvětlení kdy a jak jejich martyrium s nepojízdným vozem skončilo.

Petra a Michal

Petra s Michalem plánovali začít obvolávat hned v pondělí ráno 12. března autoservisy v Liége a zajistit co nejrychleji opravu dobíjení tak aby se mohli autem vrátit domů. Po celo dopoledním snažení však bylo jediným výsledkem to, že se jim podařilo zajistit, že jim vůz vezmou do opravy v pátek. Čekat tak dlouho na zahájení opravy bylo nemožné a proto bylo nutné zajistit odtah vozidla do Česka.

S Petrou a Michalem jsme byli ve styku prostřednictvím e-mailu, který naštěstí fungoval spolehlivě, takže jsme mohli aktivně pomoci se zajištěním autopřepravníku na kterém by bylo možné odtransportovat jejich auto do brněnského servisu. Po dlouhém a komplikovaném hledání autopřepravníku,který by byl okamžitě volný se to nakonec podařilo a Michalův kamarád ještě s jedním kolegou mohl sednout do svého Passata a vyrazit do Liége zachránit ztroskotance. Původně měli v plánu vyjet v 15 hodin odpoledne, ale zdrželi se více než předpokládali, proto vyjížděli až v 18 hodin večer.

Z Brna je to do belgického Liége přes 1.000 km (přítel Google tvrdí, že 1.015 km minimálně) a proto není divu, že jim cesta trvala více než 12 hodin. Petra s Michalem už mezitím dopoledne vyklidili pokoj v hotelu, protože nechtěli platit další noc. Do oběda posedávali na křesílkách u recepce a když už bylo zařízeno vše kolem odtahu jejich auta tak odešli do města najít místo, kde by se mohli najíst. Večer se opět vrátili do křesílek na recepci hotelu aby je pozdě večer opustili a uchýlili se do porouchaného Passata odstaveného na hotelovém parkovišti. V něm strávili chladnou belgickou noc, nastartovat a zatopit si nemohli, během které jim přišla vhod i deka na které původně v zavazadlovém prostoru kombíku posedávali a polehávali Harry s Hermionou. Že byla plná psích chlupů nikomu z těch dvou v té chvíli nevadilo. Možná, že díky těm chlupům hřála o něco více!

Vysvobození přišlo ráno kolem šesté hodiny kdy dorazil Michalův kamarád s vozíkem na který museli naložit nepojízdného Passata. Vysvobození v pravém slova smyslu to však ještě nebylo, pořád před nimi byla cesta do Kuřimi dlouhá přes tisíc kilometrů a když máte na závěsném zařízení připojený vozík s celkovou hmotností přes dvě tuny tak Vám není neomezená rychlost na německých dálnicích nic platná. Podle vyprávění byla cesta opravdu dlouhá, trvala přes šestnáct hodin a nejhorším úsekem byla naše slavná D1 z Prahy do Brna. Zde se v některých úsecích nedalo jet rychleji než 70 km za hodinu, jinak by Passat z vozíku asi seskočil. Množství kávy, které Michalův kamarád, jediný z čtveřice, který mohl soupravu s vozíkem řídit, stoupalo geometrickou řadou s ujetými kilometry. Vše ale dopadlo dobře, porouchaný Passat skončil v maloměřickém autoservisu a Petra s Michalem přijali pozvání Petřiny maminky na velmi pozdní večeři. Po té co u ní zbodli šest čerstvě usmažených řízků s kilem bramborového salátu a pak došli domů tak jim prostě vypadla jejich zavazadla z rukou a oni se svalili do svých postelí. Byla noc z úterý na středu 14. března a náš "výlet na Crufts", který měl trvat do nedělního rána právě skončil.

Až do poslední chvíle než jsme se dozvěděli, že Petra s Michalem dorazili domů jsem neměli klid. Stejné pocity měla i moje žena. Nebylo pro nás jednoduché nechat naše kamarády v Belgii a odjet domů dříve a pořád jsme o ně měli strach dokud se nevrátili domů. Naštěstí jsme si všichni osudem přidělenou porci smůly vybrali v podobě poruchy dobíjení u auta a ne v ničem horším. Přes toto cestovatelské martyrium nám zůstaly nezapomenutelné vzpomínky na tu nejúžasnější výstavu welššpringršpanělů jakou jsme ve svém dosavadním životě viděli a není to vůbec tím, že Harry vynikajícím způsobem uspěl v těžké konkurenci. I kdyby se Harry a Hermiona jenom proběhli po zeleném koberci ve welššpringřím kruhu číslo 10 tak by to pro nás všechny byl ten nejsilnější výstavní zážitek.

Harry Potter Ivančice

S Petrou jsme se viděli hned druhý den odpoledne po jejich návratu, protože jsme jí chtěli vrátit jejího Harryho. Petru jsme vyzvedli v Brně po skončení její práce a i s Harrym jsme ji odvezli do Kuřimi. Výměnou za Harryho jsme dostali naše věci, které jsme při balení v Liége nechali na hotelovém pokoji a také v porouchaném Passatu. Petra vypadala spokojeně a já věřím, že nás neodmítne až zase za ní někdy přijdeme s nápadem na nějaký podobný "výlet".

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice

Welššpringršpanělé z Ivančic na CRUFTS 2012 – díl 5.

Původně jsem plánoval, že další příspěvek na svůj blog zabývající se naší účastí, dnes už mohu napsat, že velmi úspěšnou účastí, na výstavě Crufts v Birminghamu napíši velmi brzy. Plány jsem však musel přizpůsobit událostem jejichž sled mi nedal příležitost a dostatek času na psaní.

Hlavní příčinou mého zdržení je selhání automobilní techniky. V minulém článku jsem psal, že nás čeká dlouhá cesta domů, ale to jsem netušil, že ta cesta bude o trochu delší, než jsme plánovali. Z anglického Birminghamu jsme odjížděli směrem na Českou republiku podle plánu v sobotu dopoledne. Na čtvrtou hodinu odpolední jsme měli objednané místo na trajektu odjíždějícím z Doveru do Dunkirku. Přijeli jsme včas, nalodili jsme se bez problémů a cesta přes kanál ve společnosti Martiny Hladké (vystavovala na Crufts ASS Buxus of Klamar Garden a Idol Jack od Stroupinského potoka) a její rodiny proběhla v naprosté pohodě. Moře bylo tentokrát klidné, opět mělo onu světle smaragdovou barvu a tvářilo se přívětivě.

Porada v hotelu v Liége

Ještě na palubě trajektu jsem zasedl za volant Michalova Passatu abych jej řídil směrem k domovu. Jedno sto třicet koní ukrytých v motoru Passatu je stádo dostatečně velké aby si člověk mohl jízdu užívat a proto jsem se i docela těšil, hlavně pak na jízdu po německých dálnicích, které vůbec nepřipomínají "nejdelší české schody" s označením D1. Dostat se do Německa však ale znamená projet celou Belgii s jejím rychlostním omezením na 120 km/h, byl jsem však rozhodnutý to vydržet. Jízda po belgických dálnicích je navíc v noci o to příjemnější, že jsou trvale a souvisle osvětleny.
Těsně před Bruselem, městem všech evropanů, mě však vyrušil ostrý zvukový signál a červená kontrolka dobíjení, která se rozsvítila na palubní desce s důrazným varováním "Do servisu". Byla sobota, kolem deváté večer a my se nacházeli v srdci Belgie.

Odbočil jsem z dálnice na předměstí Bruselu, kde jsem vyhledal benzínku s nočním provozem. Původně jsme sice chtěli do Bruselu zajet a pokusit se najít otevřené obchodní centrum, kde by si moje žena mohla koupit krabičku belgických pralinek po kterých velmi toužila, ale v současné situaci jí nezbylo nic jiného, než si nechat zajít chuť. Po kontrole motorového prostoru při které jsme zjistili, že řemen pohánějící alternátor je na svém místě a alternátor se točí jsme se rozhodli pokračovat v cestě ještě o kus dále. Znovu jsem najel na dálnici, neustále jsem sledoval palubní desku a přál si aby ta hnusná červená kontrolka zhasla.

Po asi hodině jízdy, kdy jsem využil přednosti osvětlených belgických dálnic a přepnul pouze na obrysová světla jsme opět zastavili na benzínce. Energie v autobaterii ubývalo a hrozilo, že se Passat zastaví ve chvíli kdy se uzavře elektromagnetický ventil na přívodu paliva. Michal zavolal asistenční službu a domluvil odtah nepojízdného auta. Nacházeli jsme se 26 km před městem Liége.

Odtahový automobil IVECO vybavený automatickou převodovkou řídil bodrý belgičan se kterým si Petra velmi dobře rozuměla francouzsky. Chlapík vyzkoušel zda alternátor našeho vozu dává nějaké napětí a když zjistil, že nic, tak nám řekl, že může auto s námi odvézt do jejich depa odkud si musíme zavolat taxi a hotel ať nám sežene naše asistenční služba. Oprava auta se bude řešit až v pondělí, v neděli v Belgii nikdo nepracuje. O pravdivosti tohoto tvrzení jsme měli možnost se později přesvědčit. V té chvíli nám nezbylo než souhlasit. Než ten bodrý chlapík naložil našeho polomrtvého Passata na ložnou plochu náklaďáku i s Harrym a Hermionou uvnitř a než jsme se nasoukali do kabiny Iveca stačil Michal zadat asistenční službě hledání noclehu pro nás a psy v Liége. Během jízdy po dálnici zavolal Michalovi operátor asistenční služby, že pro nás má hotel. Dvoulůžkový pokoj za 130 Euro na noc jsme však museli odmítnout.

Řidiči odtahovky jsme ale byli asi sympatičtí a i když neustále opakoval, že problémem jsou naši psi, tak nám sehnal dvěma telefonáty hotel za 81 Euro. Dovezl nás dokonce až na hotelové parkoviště a nechal se Petrou přemluvit k tomu, že našeho Passata na parkovišti vyložil. Zatímco Petra s Michalem vyřizovali na recepci hotelu ubytování pro naši smíšenou lidsko-psí skupinu, já s Petrou jsme tomu řidiči věnovali osm plechovek piva jako ocenění jeho vstřícnosti. Ta piva si koupil Michal v Anglii jako dárek pro své kamarády, kteří ale asi nikdy neochutnají anglické pivo.
Do hotelového pokoje jsme se dostali v půl druhé v noci a protože se už nedalo dělat nic jiného tak jsme se umyli a zalezli do postelí.

Hotel v Liége ve kterém jsme strávili neplánovaně jednu noc

 V neděli ráno jsme svolali velkou poradu na které jsme řešili co s autem a jak se dostat domů. Sehnat někoho kdo by se zabýval jeho opravou hned v neděli bylo naprosto nereálné, odtah vozu se nám, zatím, jevil jako varianta nevhodná a tak jsme se rozhodli pro kombinované řešení. Moje žena Petra zavolala svému otci, který sedl do jejich rodinné Octávie a vydal se do Liége aby odvezl do Ivančic Petru, mě a Hermionu s Harrym. Psi byli v Belgii pro ubytování opravdu problém. Recepční řekla, že je nechá na hotelu jednu noc jenom proto, že jsme v takové situaci v jaké jsme. Musím říci, že mě tento přístup velmi překvapil. U nás dostane můj pes ve většině restaurací misku s vodou dříve než já jídelní lístek, ale na západě jej musíte uvázat k zábradlí před restaurací anebo ještě lépe jej nechat úplně doma. Zbývající část naší výpravy, to znamená Petra s Michalem měli zůstat v Liége do pondělí, zařídit opravu auta a s ním se vrátit domů. Když jsme vše takto vytelefonovali a vyemailovali, naštěstí  v hotelu fungovala zdarma vifina, tak jsme vyklidili jeden pokoj, sestěhovali jsme se do toho druhého a za ten vyklizený zaplatili. Dostali jsme sice nějakou slevu, ale 71 Euro za hotelový pokoj od 01:30 do 10:00 hodin je cena opravdu královská.

Ztroskotanci na prohlídce Liége

Ztroskotanci po obědě

Čekání na příjezd Petřina otce, plánovaný na 20.00 hodin večer, jsme se rozhodli vyplnit prohlídkou města spojenou s obědem v některém rychlém občerstvení podle hesla: "Mac Donalds - tak trochu jako restaurace". Město Liége je starobylé a proto byla procházka velmi hezká. Město bylo plné holubů a Hermiona si připadala jako na lovu.

Petřin otec se švagrem dorazili kolem osmé. Hned jsme přemontovali "rakev" ze střechy Passatu na střechu Octávie, sbalili jsme svoje věci, některé jsme zapomněli na pokoji a některé v Passatu, hlavně jsme ale naložili Harryho a Hermionu a rozloučili jsme se s Petrou a Michalem. V této chvíli musím napsat, že mi nebylo příliš dobře při tomto loučení. Měl jsem neustále nepříjemný, vyčítavý pocit, že je v tom necháváme samotné, přesto, že jsme do této chvíle řešili vše společně. Celou výpravu na Crufts jsme společně plánovali a připravovali déle než rok, vše jsme řešili spolu, veterinárními náležitostmi počínaje přes zajištění trajektu a ubytování, přihlášení obou našich čtyřnohých miláčků a vyřízení dalších formalit, které jsme k cestě a výstavě potřebovali. No a teď, když se vyskytl první opravdu vážný problém tak bereme nohy na ramena. Fakt mi nebylo příjemné nechat naše kamarády na místě a odjet si směrem k domovu.

Myšlenky na Petru a Michala mě neopouštěly celých více než tisíc kilometrů cesty domů. Řídil jsem Octávii z Liége až 70 km před Rozvadov, kde jsem ji předal švagrovi a sám jsem se namačkal na sedadlo za ním na kterém jsem strávil zbytek cesty v poloze skrčence. Při mé výšce 190 cm to opravdu nebylo pohodlné cestování, tohle auto není pro "normální" lidi na dlouhé cesty. Domů, do Ivančic, jsme dorazili po necelých jedenácti hodinách v pondělí kolem čtvrt na osm ráno. Za poslední týden to byla třetí noc během které jsem vůbec nespal. Navíc jsem se už týden neholil, protože moje holení zůstalo v Ivančicích, takže jsem vypadal jako po pořádném flámu.

Hermiona odpočívá na Petře a Petra na lavičce

Odpočinek v parku

 Co však bylo v té chvíli úplně nejdůležitější bylo to, že jsme všichni v pořádku doma. Dokonce nás bylo o jednoho více, protože s námi přijel také Harry, kterému by jako pejskovi v belgickém hotelu pšenka nekvetla a asi by musel bydlet v porouchaném Passatu odstaveném na hotelovém parkovišti. Byli jsme doma a hned jsme museli začít řešit další naléhavé záležitosti, které se na nás jenom hrnuly.

Zdeněk Šilberger
Chovatelská stanice Ivančice