Welššpringšpanělé na nácvicích ZV v Malešově

Opět jeden článek z mého archivu pro pamětníky. 
Na jaře roku 2009 pořádala sekce ASS v KCHLS akci, jejímž programem byla příprava mladých špringrů a jejich vůdců na úspěšné absolvování zkoušek vloh. Dějištěm byla honitba MS Roháč Malešov.
Já jsem byl na tuto akci pozván, abych zde po dva dny působil jako rozhodčí a vedl jednu skupinu slídičů při jejich výcviku. Na tuto akci byla přihlášena také řada majitelů welššpringrů se svými pejsky a fenkami a tak jsem pozvání rád přijal.
Níže uvedený článek jsem napsal po skončení akce, protože existovala dohoda mezi mnou a vedoucí sekce ASS, že ona napíše článek na web sekce ASS a já článek na web sekce WSS. Můj článek se však na webu sekce WSS nikdy neobjevil.
Možná udělá aspoň na chvíli někomu radost, když si můj článek v původním znění a v doprovodu původních fotografií přečte dnes s časovým odstupem několika let a bude moci u něj zavzpomínat na psy i na lidi.

V Ivančicích dne 22. srpna 2016
Zdeněk Šilberger

----------------------------------------------------------------------------------

Welššpringšpanělé na nácvicích ZV v Malešově

O víkendu 18. a 19. dubna 2009 se v honitbě Mysliveckého sdružení Roháč Malešov uskutečnila akce pořádaná sekcí ASS, která dostala název „Nácviky ZV“. Laskavostí hlavní organizátorky Mgr. Tydlitové bylo umožněno aby se mohli účastnit i vůdci s jinými plemeny slídičů než jenom ASS. Nejvyšší zastoupení mezi zúčastněnými měli však, z pochopitelných důvodů, právě špringři. Jak můžete vidět tak na sobotním nástupu bylo celkem 11 welššpringrů, cože je velmi potěšující počet. Mezi vůdci bylo několik zcela nových tváří což je určitě znakem toho, že naše plemeno získává nové obdivovatele.

Účastníci nácviků ZV v Malešově z řad welššpringršpanělů na sobotním nástupu – všichni čistí, psi i páníčkové

Sobotní program byl naplánován jako zkouška vloh nanečisto. Všichni účastníci byli rozděleni do čtyř skupin, každou z nich měl na starosti jeden rozhodčí z výkonu a zároveň k ní byl přidělen člen malešovického sdružení znalý místních poměrů. Skupinu číslo 1 vedla Mgr. Tydlitová, skupinu číslo 2 Ing. Pospíšilová, skupinu číslo 3 pan Benda a na mě zbyla skupina číslo 4. Po nástupu následoval odjezd do honitby. Ještě předtím jsem „svoji“ skupinu seznámil s tím co nás čeká a jakým způsobem mám v plánu s nimi během celého dne pracovat. Protože jsem měl ve skupině také vůdce, kteří ještě nikdy nebyli na žádných zkouškách z výkonu loveckých psů, seznámil jsem je krátce s platným ZŘ slídičů a zodpověděl několik dotazů.
Po příjezdu na místo v honitbě, které nám bylo určeno jsem nechal všechny vůdce vylosovat pořadí v jakém budou pracovat. Vlastní slídění psi absolvovali především v ozimé pšenici, která byla opravdu dobře zazvěřena hlavně zající a srnčí zvěří. Jak postupně porost vysychal tak zajíci stále méně „drželi“ a proto psi měli více možností pracovat na stopách než „vyšlápnout“ si zajíce na krátkou vzdálenost. Ve skupině, kterou jsem měl možnost posuzovat bylo celkem 5 WSS a 1 ASS, nejmladší byl šestiměsíční pejsek WSS Andy Avoir du Nez, který byl stejně nezkušený jako obě jeho vůdkyně, ale prokázal snahu a ta se také dočkala ocenění.

Hodnocení předvedených výkonů probíhalo jako na „opravdových“ zkouškách, jenom ta shovívavost byla z mojí strany větší než kdyby to bylo naostro. Vždy jsem se snažil vůdci přednést podrobné slovní zhodnocení práce a vysvětlit chyby, ale také zdůraznit úspěchy a pochválit za ně. Kromě hodnocení výkonů pejsků jsem však také prováděl hodnocení vůdců a to v 5-ti disciplínách:

• Slídění za psem
• Poslušnost a ovladatelnost vůdce
• Myslivecké ustrojení, vystupování a mluva
• Týmová spolupráce
• Celkový umělecký dojem

Veškeré známky jsem pečlivě zaznamenal do speciálně upravené soudcovské tabulky. Musím přiznat, že hodnocení vůdců mi dělalo daleko větší problémy, než hodnocení psů. I ostatní kolegové posuzující zbývající skupiny měli stejný pocit jak já. Zcela v souladu se sebechválou, která někdy páchne musím napsat, že za celou dobu nebyl podán žádný protest ale naopak se všichni velmi dobře bavili.

Vyhlášení sobotních výsledků zkoušek probíhalo zcela „nezkouškově“ u táboráku na kterém se opékaly připravené klobásy, které jsme zapíjeli pivem i vínem. Kromě řádně vyplněné soudcovské tabulky obdržel každý psí účastník ještě perníkového zajíce a jeho páníček originální pero. Sbor rozhodčích se také dohodl na udělení speciální ceny pro „objev roku“, kterou obdržela slečna Tereza Vacíková a její špringr Rony (Avennicus Tiferet), cena byla dotována velmi užitečným darem- nerezovou placatkou na kořalku.

Nedělní program zahájil pan Milan Benda velmi hezky připravenou instruktáží k výcviku aportu u loveckých slídičů. Všichni jsme měli možnost obdivovat výkony pětiměsíční fenky ass, která byla ve výcviku aportu 8 dnů a vysloužila si několikrát potlesk na otevřené scéně.

Práce v honitbě byla v neděli volnější z hlediska „zkouškového“ režimu a byla zaměřena především na to aby každý pejsek přišel do styku s drobnou zvěří a aby mohl naplno předvést své lovecké vlastnosti. Závěrečné koupání pak bylo odměnou a zároveň nutností zaměřenou na očistu psích účastníků.

Po celé dva dny vládla mezi všemi zúčastněnými naprosto skvělá atmosféra, debatovalo se o všem možném a všichni dohromady jsme si moc pěkně „poštěkali“. Velkou zásluhu na úspěchu nácviků měli také členové MS Roháč Malešov, kteří jednak pro ně poskytli svoji velmi kvalitně zazvěřenou honitbu a navíc se o nás celý víkend vzorně starali. Všem jim za to moc děkuji.

Na závěr mého článku bych chtěl poděkovat vedoucí sekce ASS Mgr. Tydlitové za energii, kterou věnovala přípravě i vlastní organizaci nácviků zkoušek vloh v letošním roce a doufám, že má v plánu připravit opakování v roce příštím. Všem majitelům mladých welššpringšpanělů bych pak doporučil aby zvážili účast na podobné akci. Kvalita malešovské honitby z hlediska zazvěření je na velmi vysoké úrovni což zaručuje, že každý slídič bude mít několikrát možnost pracovat jak v přímém kontaktu se zvěří tak na její stopě. Toto mohou ocenit zvláště vůdci z oblastí, kde není drobná zvěř tak početná, nebo vůdci z řad nemyslivecké veřejnosti.

Osobně jsem velmi rád, že jsem se nácviků v Malešově zúčastnil a to nejenom proto, že jsem tam mohl předvést naši nejmladší fenku WSS "Arwen" (Heda Jifex), ale také proto, že jsem chtěl pomoci méně zkušeným vůdcům s mladými psy na jejich nelehké a často velmi klikaté cestě k úspěšnému absolvování loveckého výcviku. Jak se mi to povedlo musí posoudit právě oni.


v Ivančicích dne 24. dubna 2009

Zdeněk Šilberger
vedoucí sekce WSS

Prase nedělní vycházkové

V roce 2007 byla 4. listopadu krásná slunečná neděle. Jak to, že si to tak dobře pamatuji, když už to bude téměř devět roků? Na tuto otázku mám velmi jednoduchou odpověď. K tomuto dni se vztahuje jeden z mých mnoha lovecko-kynologických zážitků na které se prostě nedá zapomenout.
Dopoledne toho dne jsem se vydal s částí naší welššpringří smečky na procházku do revíru. Jenom tak, bez pušky, bez úmyslu něco lovit, jenom se tak projít, když byla zrovna tak krásná, slunečná a voňavá listopadová neděle. Na vodítko jsem si připnul Ciru Jifex „Kety“, které bylo tenkrát již deset roků a jejího syna Frama Ivančice, který v tom roce oslavil páté narozeniny. Oba jsem naložil do našeho Berlinga a vyjeli jsme směr Obecní les, což je, jak už název napovídá, lesní část ivančické honitby tvořená především porosty dubu a habru. Téměř vše na rovině, takže ideální terén pro opravdu hezkou procházku.
Auto jsem odstavil u silnice na kraji lesa a s „Kety“ a Framem jsme se vydali pod majestátní koruny zdejších dubů. Obecní les má co do rozlohy něco přes třicet hektarů a nejedná se o jednolitou lesní plochu. Zhruba v jedné třetině jej rozděluje vedení VVN elektrické energie pod kterým vyrůstají akáty, břízy a jívy, pravidelně klučené správcem vedení. Ve východní části lesa se nachází téměř čtvercová louka o ploše asi jednoho hektaru, na které už léta trávu nikdo nekosí. A právě přes tuto louku, mimo jiné, také vedla trasa naší tehdejší vycházky.
„Kety“ a Fram byli vypuštěni na volno a poctivě slídili kolem mě, zcela nezávisle jeden na druhém, tak jak jsme byli při společném pobytu v honitbě zvyklí. Kráčel jsem po kraji louky a Fram zrovna slídil v křovinách tvořených výrůstky švestek, hlohem a šípkem vpravo ode mě. V jednu chvíli jsem Frama uviděl, jak strnule stojí asi dva kroky v houštině a upřeně zírá před sebe. Vypadalo to, jako by vystavoval, což je u slídiče dosti nečekané. Udělal jsem pár kroků blíže k houštině a jasně jsem viděl, jak se Framovi začíná mohutně ježit srst na hřbetě. To mě přimělo, abych svůj pohled zaměřil do míst kam se Fram tak upřeně dívá. A tam byla chlupatá stěna! „Leží tam zhaslé prase“, (rozuměj mrtvé, čtenáři neznalý myslivecké mluvy) byla moje první myšlenka, kterou hned vystřídala další „A kde má hlavu?“. Pohled vpravo, pohled vlevo „Tady má světlo!“, (rozuměj oko, čtenáři neznalý myslivecké mluvy). A v té chvíli ono světlo mrklo! „Panebože!!! To prase není zhaslé !!!“
„Frame, pojď zpět“, pronesl jsem polohlasem s maximálním možným důrazem a zároveň jsem si poklepal rukou po stehně na což byl Fram zvyklý. Znovu opakuji příkaz a snažím se do tlumeného hlasu vložit naléhavý důraz. Fram začíná couvat ke mně, pěkně krůček po krůčku, pohled stále upřený na prase před sebou. Já v tu chvíli mám oči jenom pro Frama a prasete si nevšímám. Jakmile na něj mohu dosáhnout, tak jej chytám pravou rukou za obojek, levou odepínám karabinu a poutám ho na jeden řemen dvojitého vodítka. Oba odcházíme do louky směrem pryč od houštiny s prasetem. V té chvíli přibíhá „Kety“, ani nevím, kde byla, ale hlavně, že před pár okamžiky nebyla s námi, hned ji dávám na vodítko. V houštině je klid, nic nesvědčí o tom, že by se prase zvedlo a odešlo.
Ve mě se probouzejí prastaré instinkty lovce. Všichni vyrážíme zpět k autu, skoro celou cestu běžím. Psy mám pořád na vodítku. Už jsme u auta. „Kety“ a Frama rychle dovnitř. Skok za volant a rychle domů. Auto nechávám před domem, „Kety“ a Frama uvnitř.
Vzápětí jsem zpátky v autě, s sebou mám kulovnici, pár nábojů, plombu a myslivecké doklady. Cestou zpátky jsem neodstavil auto na stejném místě, ale zajel jsem hlouběji do lesa, blíže k „prasečí houštině“. „Kety“ a Frama jsem nechal v autě. Nabil jsem kulovnici a se zbraní připravenou k výstřelu jsem se opatrně a co nejtišeji přiblížil k houštině na vzdálenost, ze které jsem opět uviděl zalehnuté prase.
Leželo pořád na stejném místě. BUM! Výstřel ze springfielda zaduní loukou umocněn ozvěnou od okolního lesa. Zasažené prase sebou hází v houštině. To vše trvá jenom vteřinku. Všechno přehluší hluk, který bych přirovnal k rozjíždějícímu se vlaku. Okamžitě přebíjím kulovnici a čekám, zda na louku nevyběhne další kus černé. Hluk odbíhající tlupy se ztrácí dolů ve stráni, která končí u pole a za ním je silnice, další pole a les.
Prase zůstalo „v ohni“, přesně na místě na kterém jsem ho zasáhl. Vytáhl jsem ho z houštiny na louku, připevnil jsem mu plombu na achilovku a vzdal jsem mu poslední poctu. „Lovu zdar!“ Již s úlomkem za kloboukem jsem zašel k autu a vypustil „Kety“ s Framem, abych se jim mohl pochlubit svým úlovkem. Oba se hned přihnali k prasátku a důkladně si je ověřili.

Fram Ivančice a Cira Jifex "Kety" s prasetem uloveným na nedělní procházce

Kolegům ve sdružení jsem všechny okolnosti ulovení tohoto mého prasátka sdělil až s odstupem několika let. Předtím jsem vždy nějak zapomněl uvést, že pro kulovnici jsem si musel dojet domů. Chodit do revíru beze zbraně by mohlo být „mysliveckým soudem“ po některém společném honu hodnoceno mysliveckým senátem jako těžký prohřešek a jako takový by mohlo být také patřičně potrestáno. Nakonec jsem stejně pár kamarádům koupil nejednu rundu abychom můj nedělní úlovek patřičně zapili.

„Lovy beze zbraní“ na Kominářce pokračují

Řepku na Kominářce, ve které jsem před pár dny fotografoval a filmoval srnce, včera během dne zemědělci sklidili. Na poli zůstaly jenom dlouhé stopy po kolech kombajnů se šípovitým traktorovým vzorem a strniště vysoké místy i půl metru. Celá plechová kavalerie tvořená několika sklízecími mlátičkami, traktory s návěsem a nákladními vozy se přesunula na nové působiště a já jejich činnost vnímám jenom díky hluku motorů, která ke mně doléhá.
Znovu vystupuji na kazatelnu a připravuji si všechny věci, dalekohled pokládám na poličku pod okno, aby byl po ruce. Nabíjím svou kulovnici, na puškohledu nastavuji šestku přiblížení, přece jenom už před sebou nemám řepkové moře, ale pole se strništěm a výhled na stovky metrů daleko a zajištěnou zbraň stavím do kouta kazatelny.
Neseděl jsem v kazatelně ani dvacet minut, když jsem uviděl lišku pádící řepkovým strništěm.  V běhu dělala dlouhé skoky, místy byla i nad strništěm a oháňka se za ní táhla jako zrzavý plamen s bílou špičkou. Nestačil jsem sáhnout ani po dalekohledu ani po fotoaparátu ani po kulovnici. No ono střílet na běžící lišku na cca 130 metrů je stejně jenom hloupá frajeřina.
Ještě jsem přemýšlel o lišce, když jsem zaznamenal, že z protějšího lesa vychází na řepkové strniště kus srnčí zvěře. Vzal jsem do ruky dalekohled, abych kus obeznal. Byla to srna, ale na jejím chování se mi něco nezdálo, byla velice vystrašená, neustále se otáčela za sebe, zatímco táhla okrajem pole podél keřů a stromů. Pootočil jsem dalekohled doprava ve směru, kam měla pozornost zaměřenou srna. A ejhle! Za terénní vlnu jsem mezi řepkovými stvoly rozeznal dva tmavé hřbety. Že by černá? V příští vteřině bylo jasno, z keři a stromy porostlé stráně vytahují na pole tři kusy černé, patrně bachyně a její selata. Pozoruji je krátkou chvíli, jsou ode mě asi dvě stě metrů daleko. Za chvíli všechna prasátka zase zatahují do krytu zarostlé stráně a já je ztrácím z dohledu.

Nicméně to nebylo moje poslední pozorování prasat v tento večer, protože se jednotlivé kusy začaly objevovat na hranici stráně a pole v nepravidelných intervalech a stále blíže k místu, kde stojí moje kazatelna. Teď už jsem mohl obeznat, že se jedná o minimálně dvě bachyně se selaty. Nejblíže se dostaly na asi sto čtyřicet metrů, kdy na strniště vytáhla celá tlupa. Napočítal jsem opravdu dvě bachyně a dvanáct selat stejné velikosti.

Pokaždé když některá z bachyní, vždy s doprovodem několika selátek vyšla na řepkové strniště, tak brala vysoký vítr a skoro bych tipoval, že má v úmyslu přejít, nebo spíše přeběhnout, sklizené pole do protějšího lesa, ale vždy si rozmyslela.

Nakonec se ale přece jenom úprk přes pole konal. Bylo to asi 160 metrů ode mě, ale přesto jsem vzal do ruky fotoaparát, zamířil a mačkal spoušť, dokud tlupa nezmizela nerovností v poli. Potom už jsem pohyb černé mohl odhadovat pouze sluchem, protože při běhu v řepkovém strništi dělala tlupa nezaměnitelný hluk. Chvilku to vypadalo, že prasata změnila směr a že běží přímo proti mé kazatelně a já čekal, kdy se objeví na vrcholu terénní vlny za kterou se mi skryla. K mému velkému zklamání se však tlupa v místech kam jsem nemohl vidět obrátila čelem vzad  a vrátila se do stráně ze které vyběhla.

Po zbytek večerní čekané se už tato tlupa černé ani žádná jiná prasátka neukázala a tak jsem trávil čas pozorováním páru zajíců.

Domů jsem se vydal až když byl měsíc hodně vysoko.

"Lovy beze zbraní" na Kominářce

Sobotní večer je jako stvořenýk tomu, aby člověk strávil hezkou chvilku na čekané a tak beru z trezoru svého springfielda a náboje, vše ostatní naskládám do batohu, na nohy nazuji boty, na hlavu si nasadím klobouk a vyrážím. Ještě přemýšlím, kde že bude dnes večer můj cíl a nakonec zvítězí moje oblíbená Kominářka. Kout honitby přes který nevede žádná frekventovaná cesta, takže klid je téměř zaručen. Letos jsem sice už z tamnější značně letité kazatelny jednoho srnce ulovil, ale vím, že se tam minimálně ještě jeden odstřelový vyskytuje a třeba by se mohl objevit nějaký divočák.

Cesta od auta ke kazatelně vede z kopce lesem a je dlouhá tak akorát na hezkou procházku.

Jakmile vyjdu z lesa, tak už vidím za řepkovým polem kazatelnu. Je už opravdu hodně letitá, ale dnes mi určitě ještě poslouží.

Z domova nesu v batohu trochu směsi kukuřice s pšenicí a několik kousků suchého pečiva, než vystoupím na kazatelnu, musím ještě zakrmit. Z poslední dávky tu už vůbec nic nezbylo.

A teď už zbývá jenom vybít kulovnici a vzhůru na kazatelnu po nepříliš důvěru budícícm žebříku. Je absolutní bezvětří a když stoupám po žebříku nahoru, tak cítím na tvářích první dešťové kapky. Dobře, že budu mít střechu nad hlavou.

V kazatelně opět nabíjím springfielda a z batohu vytahuji dalekohled. Otvírám všechna tři okna, rovnám si židli tak, abych se kvůli pohledu ven kterýmkoliv z nich nemusel posouvat a pohodlně se usazuji. Ještě musím ztlumit telefon, určitě by zazvonil v nejméně vhodnou chvíli. 

 

Pohled vlevo kudy jsem přišel ke kazatelně.

Pohled vpravo na hromádku zrní s pečivem.

A pohled vpřed na lán téměř zralé řepky. Na obrázku to sice vypadá jako jednolitá hmota, ale naštěstí jsou v porostu široké koleje od postřikovače, do kterých z kazatelny vidím.

Neseděl jsem ani moc dlouho, když se objevil první srnec. Nejprve se ohlásil šustěním a lámáním v porostu řepky a pak se ukázal v jedné z kolejí.

Tak na tohoto mladíka svého spriengfielda určitě nenamířím. Odkládám dalekohled a beru do ruky fotoaparát. Budou "lovy beze zbraní" :-)))

Srnec se chvíli popásá a pak mizí v zatáčce vytvořené postřikovačem. Jenom podle sluchu a občasného kývání se vrcholku řepky mohu odhadovat, kde se zrovna nachází.

Za chvíli se ale srnec objevuje znovu ve vedlejší koleji a v poklidném tempu odchází směrem ode mne a při tom si stále vybírá svoji pastvu.

Přepínám fotoaparát na kameru a snažím se držet jej v ruce co nejpevněji. Teď by se hodil stativ, ale co všechno bych ssebou už musel nosit!

 

Mezitím přestalo na chvíli pršet a zapadající slunce, které mám přímo za zády vyčarovalo na obloze nádhernou duhu.

Jak postupně slunce zapadá, tak mizí i duha, stíny jsou stále tmavší a vše kolem potemňuje. Déšť opět jemně bubnuje na plechovou střechu kazatelny a jeho kapky jemně šustí, když dopadají do lánu řepky.

Zůstávám v kazatelně až do úplné tmy, jenom se svými myšlenkami. Nakonec zavírám okna a s vybitou zbraní opatrně sestupuji do mokré trávy. Cesta k autu je do mírného kopce, stále drobně prší a tak dělám dlouhé kroky, abych dešti unikl.

Byl to hezký večer.

Letos už srnce šestnáctého ráno nestřelím.

V pátek jsem cestou do honitby potkal mysliveckého hospodáře a náhodné setkání jsem využil k tomu abych jej požádal o doplnění mojí povolenky k lovu o srnce. Zatímco jsem ve svých dokladech hledal povolenku a v autě propisku, tak jsme spolu prohodili pár slov. 

"Několik let po sobě jsi střelil srnce šestnáctého května ráno." vzpomínal hospodář na léta minulá. 

"No, to je pravda, ale letos to už těžko stihnu" odvětil jsem s úsměvem a ve vzpomínkám jsem k těm dávným dobám zabloudil.

Hned po této krátké konverzaci mi hospodář do povolenky dopsal celkem šestnáct písmen a znaků a tím mě oprávnil k lovu všech věkových kategorií srnců v naší honitbě. Poděkoval jsem a oba jsme se zase rozešli po svém.

Hned večer jsem vyrazil na čekanou s povolenkou, na které ještě inkoust nestačil zaschnout, obrazně řečeno.

Při sezení na žebříku jsem měl dost času na přemýšlení a tak jsem vzpomínal na dobu, kterou mi hospodář připomenul svou poznámkou o mém lovení srnců šestnáctého května ráno. Pravdou je, že jsem opravdu několik let po sobě ulovil šestnáctého května ráno srnce, kterého jsem měl vždy dlouhou dobu obeznaného. V práci jsem si kvůli tomu brával dovolenou a přestože brzké ranní vstávání není mojí oblíbenou činností, tak jsem nikdy nezaspal. 

Dobře si vzpomínám, že jsem jednou takhle přijel do revíru šestnáctého května ráno, došel jsem k posedu (cesta od auta pořád do kopce), vyšplhal jsem nahoru a při pokusu nabít kulovnici jsem zjistil, že jsem v trezoru zapomněl závěr! Nezbylo mi nic jiného, než zase slézt z posedu, dojít k autu, zajet zpět domů, z trezoru vzít zapomenutý závěr (bez něj prostě flinta nestřílí) a zopakovat si cestu do revíru, vyšlapat kopec k posedu, zasednout a doufat, že toho "svého" srnce ještě stihnu. Světe věř nebo nevěř, srnce jsem to ráno opravdu úspěšně ulovil.

Jednou jsem si to zase takhle šestnáctého ráno, ještě za šera šlapal k posedu a ejhle, "můj" srnec si to mašíruje vojtěškovým polem přímo ke mě. Tentokrát jsem měl závěr na správném místě a náboj k komoře, stačilo zakleknout a za chvíli jsem už mohl ulovenému srnci vzdát poctu a dát poslední hryz.

Letos už srnce šestnáctého května ráno neulovím, s tím už nic nenadělám. Mám ale téměř rok na to abych to uskutečnil v příštím roce.

Jak „Arwen“ ke svému jménu přišla.

Ač by k tomu mohl svádět nadpis, tak řeč nebude o elfí princezně, postavě z trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, kterou ve filmovém zpracování tohoto příběhu nezaměnitelným způsobem ztvárnila americká herečka Liv Tyler ale o naší dnes už téměř devítileté welššpringří dámě, která se ve skutečnosti jmenuje Heda Jifex.

Heda Jifex je členkou naší welššpringří smečky od 3. listopadu 2007, kdy jsme si pro ni přijeli k panu Jindřichu Fenclovi do jeho chovatelské stanice Jifex. Štěňátko po Jindrově fence Gabi Jifex měla moje žena Petra zamluvené dva roky a v září, když se narodil vrh „H“ Jifex se konečně dočkala.

Štěňátka z vrhu "H" Jifex "naše" Heda Jifex je zcela vzadu.

Když jsme onoho památného listopadového odpoledne Petřinu vysněnou holčičku přebírali, tak Jindra řekl: „Jmenuje se Heda“. V té chvíli jsem se díval na moji drahou ženu s úsměvem od ucha k uchu a se štěňátkem v náručí a hlavou mi bleskla jediná myšlenka: „Ta nebude Heda ani minutu.“

Moje žena Petra s jedním štěňátkem z vrhu "H" Jifex v náručí

Při vyslovení jména Heda se mi totiž okamžitě vybavila jedna scéna z české komedie Ecce homo Homolka, ve které „Heduš“ v podání herečky paní Heleny Růžičkové tančí v lese mezi kmeny vzrostlých smrků a její filmová tchyně a tchán toto baletní číslo komentují slovy: „Ta shodit takovejch padesát kilo, baletka, úplná labuť“.

Nemám nic proti paní Heleně Růžičkové, naopak je to moje oblíbená herečka. Nechovám ani žádnou averzi vůči sérii komedií o rodině Homolkových natočené v šedesátých letech minulého století. Jenom mi to jméno „Heda“ vůbec nesedělo k naší budoucí welššpringří kamarádce a věděl jsem, že by se mi ona myšlenka „ta shodit takovejch padesát kilo ...“ vrátila pokaždé, když bych slovo „Heda“ vyřkl. Pravdou je, že jsem nikdy jméno „Heda“ nepoužil k tomu abych na naši novou welššpringří společnici zavolal.

Heda Jifex před odjezdem z CHS Jifex do Ivančic

Hned po té, co jsme nastoupili do našeho Berlinga na cestu do Ivančic, jsme s mojí ženou začali vymýšlet domácí jméno pro malou „Hedu“. A než jsme dorazili do cíle, tak už jsme měli naši „Arwen“ a pod tímto novým jménem jsme v pozdních večerních hodinách představovali nový přírůstek naší vančické welššpringří smečce.

Dvě "Jifexky" se potkaly v Ivančicích.
Vlevo Cira Jifex "Kety" a vpravo Heda Jifex "Arwen"

Heda Jifex "Arwen" ve svém pelíšku první večer v Ivančicích

V Ivančicích dne 23. května 2016