Letos už srnce šestnáctého ráno nestřelím.

V pátek jsem cestou do honitby potkal mysliveckého hospodáře a náhodné setkání jsem využil k tomu abych jej požádal o doplnění mojí povolenky k lovu o srnce. Zatímco jsem ve svých dokladech hledal povolenku a v autě propisku, tak jsme spolu prohodili pár slov. 

"Několik let po sobě jsi střelil srnce šestnáctého května ráno." vzpomínal hospodář na léta minulá. 

"No, to je pravda, ale letos to už těžko stihnu" odvětil jsem s úsměvem a ve vzpomínkám jsem k těm dávným dobám zabloudil.

Hned po této krátké konverzaci mi hospodář do povolenky dopsal celkem šestnáct písmen a znaků a tím mě oprávnil k lovu všech věkových kategorií srnců v naší honitbě. Poděkoval jsem a oba jsme se zase rozešli po svém.

Hned večer jsem vyrazil na čekanou s povolenkou, na které ještě inkoust nestačil zaschnout, obrazně řečeno.

Při sezení na žebříku jsem měl dost času na přemýšlení a tak jsem vzpomínal na dobu, kterou mi hospodář připomenul svou poznámkou o mém lovení srnců šestnáctého května ráno. Pravdou je, že jsem opravdu několik let po sobě ulovil šestnáctého května ráno srnce, kterého jsem měl vždy dlouhou dobu obeznaného. V práci jsem si kvůli tomu brával dovolenou a přestože brzké ranní vstávání není mojí oblíbenou činností, tak jsem nikdy nezaspal. 

Dobře si vzpomínám, že jsem jednou takhle přijel do revíru šestnáctého května ráno, došel jsem k posedu (cesta od auta pořád do kopce), vyšplhal jsem nahoru a při pokusu nabít kulovnici jsem zjistil, že jsem v trezoru zapomněl závěr! Nezbylo mi nic jiného, než zase slézt z posedu, dojít k autu, zajet zpět domů, z trezoru vzít zapomenutý závěr (bez něj prostě flinta nestřílí) a zopakovat si cestu do revíru, vyšlapat kopec k posedu, zasednout a doufat, že toho "svého" srnce ještě stihnu. Světe věř nebo nevěř, srnce jsem to ráno opravdu úspěšně ulovil.

Jednou jsem si to zase takhle šestnáctého ráno, ještě za šera šlapal k posedu a ejhle, "můj" srnec si to mašíruje vojtěškovým polem přímo ke mě. Tentokrát jsem měl závěr na správném místě a náboj k komoře, stačilo zakleknout a za chvíli jsem už mohl ulovenému srnci vzdát poctu a dát poslední hryz.

Letos už srnce šestnáctého května ráno neulovím, s tím už nic nenadělám. Mám ale téměř rok na to abych to uskutečnil v příštím roce.