V roce 2007 byla 4. listopadu krásná slunečná neděle. Jak to, že si to tak dobře pamatuji, když už to bude téměř devět roků? Na tuto otázku mám velmi jednoduchou odpověď. K tomuto dni se vztahuje jeden z mých mnoha lovecko-kynologických zážitků na které se prostě nedá zapomenout.
Dopoledne toho dne jsem se vydal s částí naší welššpringří smečky na procházku do revíru. Jenom tak, bez pušky, bez úmyslu něco lovit, jenom se tak projít, když byla zrovna tak krásná, slunečná a voňavá listopadová neděle. Na vodítko jsem si připnul Ciru Jifex „Kety“, které bylo tenkrát již deset roků a jejího syna Frama Ivančice, který v tom roce oslavil páté narozeniny. Oba jsem naložil do našeho Berlinga a vyjeli jsme směr Obecní les, což je, jak už název napovídá, lesní část ivančické honitby tvořená především porosty dubu a habru. Téměř vše na rovině, takže ideální terén pro opravdu hezkou procházku.
Auto jsem odstavil u silnice na kraji lesa a s „Kety“ a Framem jsme se vydali pod majestátní koruny zdejších dubů. Obecní les má co do rozlohy něco přes třicet hektarů a nejedná se o jednolitou lesní plochu. Zhruba v jedné třetině jej rozděluje vedení VVN elektrické energie pod kterým vyrůstají akáty, břízy a jívy, pravidelně klučené správcem vedení. Ve východní části lesa se nachází téměř čtvercová louka o ploše asi jednoho hektaru, na které už léta trávu nikdo nekosí. A právě přes tuto louku, mimo jiné, také vedla trasa naší tehdejší vycházky.
„Kety“ a Fram byli vypuštěni na volno a poctivě slídili kolem mě, zcela nezávisle jeden na druhém, tak jak jsme byli při společném pobytu v honitbě zvyklí. Kráčel jsem po kraji louky a Fram zrovna slídil v křovinách tvořených výrůstky švestek, hlohem a šípkem vpravo ode mě. V jednu chvíli jsem Frama uviděl, jak strnule stojí asi dva kroky v houštině a upřeně zírá před sebe. Vypadalo to, jako by vystavoval, což je u slídiče dosti nečekané. Udělal jsem pár kroků blíže k houštině a jasně jsem viděl, jak se Framovi začíná mohutně ježit srst na hřbetě. To mě přimělo, abych svůj pohled zaměřil do míst kam se Fram tak upřeně dívá. A tam byla chlupatá stěna! „Leží tam zhaslé prase“, (rozuměj mrtvé, čtenáři neznalý myslivecké mluvy) byla moje první myšlenka, kterou hned vystřídala další „A kde má hlavu?“. Pohled vpravo, pohled vlevo „Tady má světlo!“, (rozuměj oko, čtenáři neznalý myslivecké mluvy). A v té chvíli ono světlo mrklo! „Panebože!!! To prase není zhaslé !!!“
„Frame, pojď zpět“, pronesl jsem polohlasem s maximálním možným důrazem a zároveň jsem si poklepal rukou po stehně na což byl Fram zvyklý. Znovu opakuji příkaz a snažím se do tlumeného hlasu vložit naléhavý důraz. Fram začíná couvat ke mně, pěkně krůček po krůčku, pohled stále upřený na prase před sebou. Já v tu chvíli mám oči jenom pro Frama a prasete si nevšímám. Jakmile na něj mohu dosáhnout, tak jej chytám pravou rukou za obojek, levou odepínám karabinu a poutám ho na jeden řemen dvojitého vodítka. Oba odcházíme do louky směrem pryč od houštiny s prasetem. V té chvíli přibíhá „Kety“, ani nevím, kde byla, ale hlavně, že před pár okamžiky nebyla s námi, hned ji dávám na vodítko. V houštině je klid, nic nesvědčí o tom, že by se prase zvedlo a odešlo.
Ve mě se probouzejí prastaré instinkty lovce. Všichni vyrážíme zpět k autu, skoro celou cestu běžím. Psy mám pořád na vodítku. Už jsme u auta. „Kety“ a Frama rychle dovnitř. Skok za volant a rychle domů. Auto nechávám před domem, „Kety“ a Frama uvnitř.
Vzápětí jsem zpátky v autě, s sebou mám kulovnici, pár nábojů, plombu a myslivecké doklady. Cestou zpátky jsem neodstavil auto na stejném místě, ale zajel jsem hlouběji do lesa, blíže k „prasečí houštině“. „Kety“ a Frama jsem nechal v autě. Nabil jsem kulovnici a se zbraní připravenou k výstřelu jsem se opatrně a co nejtišeji přiblížil k houštině na vzdálenost, ze které jsem opět uviděl zalehnuté prase.
Leželo pořád na stejném místě. BUM! Výstřel ze springfielda zaduní loukou umocněn ozvěnou od okolního lesa. Zasažené prase sebou hází v houštině. To vše trvá jenom vteřinku. Všechno přehluší hluk, který bych přirovnal k rozjíždějícímu se vlaku. Okamžitě přebíjím kulovnici a čekám, zda na louku nevyběhne další kus černé. Hluk odbíhající tlupy se ztrácí dolů ve stráni, která končí u pole a za ním je silnice, další pole a les.
Prase zůstalo „v ohni“, přesně na místě na kterém jsem ho zasáhl. Vytáhl jsem ho z houštiny na louku, připevnil jsem mu plombu na achilovku a vzdal jsem mu poslední poctu. „Lovu zdar!“ Již s úlomkem za kloboukem jsem zašel k autu a vypustil „Kety“ s Framem, abych se jim mohl pochlubit svým úlovkem. Oba se hned přihnali k prasátku a důkladně si je ověřili.
Dopoledne toho dne jsem se vydal s částí naší welššpringří smečky na procházku do revíru. Jenom tak, bez pušky, bez úmyslu něco lovit, jenom se tak projít, když byla zrovna tak krásná, slunečná a voňavá listopadová neděle. Na vodítko jsem si připnul Ciru Jifex „Kety“, které bylo tenkrát již deset roků a jejího syna Frama Ivančice, který v tom roce oslavil páté narozeniny. Oba jsem naložil do našeho Berlinga a vyjeli jsme směr Obecní les, což je, jak už název napovídá, lesní část ivančické honitby tvořená především porosty dubu a habru. Téměř vše na rovině, takže ideální terén pro opravdu hezkou procházku.
Auto jsem odstavil u silnice na kraji lesa a s „Kety“ a Framem jsme se vydali pod majestátní koruny zdejších dubů. Obecní les má co do rozlohy něco přes třicet hektarů a nejedná se o jednolitou lesní plochu. Zhruba v jedné třetině jej rozděluje vedení VVN elektrické energie pod kterým vyrůstají akáty, břízy a jívy, pravidelně klučené správcem vedení. Ve východní části lesa se nachází téměř čtvercová louka o ploše asi jednoho hektaru, na které už léta trávu nikdo nekosí. A právě přes tuto louku, mimo jiné, také vedla trasa naší tehdejší vycházky.
„Kety“ a Fram byli vypuštěni na volno a poctivě slídili kolem mě, zcela nezávisle jeden na druhém, tak jak jsme byli při společném pobytu v honitbě zvyklí. Kráčel jsem po kraji louky a Fram zrovna slídil v křovinách tvořených výrůstky švestek, hlohem a šípkem vpravo ode mě. V jednu chvíli jsem Frama uviděl, jak strnule stojí asi dva kroky v houštině a upřeně zírá před sebe. Vypadalo to, jako by vystavoval, což je u slídiče dosti nečekané. Udělal jsem pár kroků blíže k houštině a jasně jsem viděl, jak se Framovi začíná mohutně ježit srst na hřbetě. To mě přimělo, abych svůj pohled zaměřil do míst kam se Fram tak upřeně dívá. A tam byla chlupatá stěna! „Leží tam zhaslé prase“, (rozuměj mrtvé, čtenáři neznalý myslivecké mluvy) byla moje první myšlenka, kterou hned vystřídala další „A kde má hlavu?“. Pohled vpravo, pohled vlevo „Tady má světlo!“, (rozuměj oko, čtenáři neznalý myslivecké mluvy). A v té chvíli ono světlo mrklo! „Panebože!!! To prase není zhaslé !!!“
„Frame, pojď zpět“, pronesl jsem polohlasem s maximálním možným důrazem a zároveň jsem si poklepal rukou po stehně na což byl Fram zvyklý. Znovu opakuji příkaz a snažím se do tlumeného hlasu vložit naléhavý důraz. Fram začíná couvat ke mně, pěkně krůček po krůčku, pohled stále upřený na prase před sebou. Já v tu chvíli mám oči jenom pro Frama a prasete si nevšímám. Jakmile na něj mohu dosáhnout, tak jej chytám pravou rukou za obojek, levou odepínám karabinu a poutám ho na jeden řemen dvojitého vodítka. Oba odcházíme do louky směrem pryč od houštiny s prasetem. V té chvíli přibíhá „Kety“, ani nevím, kde byla, ale hlavně, že před pár okamžiky nebyla s námi, hned ji dávám na vodítko. V houštině je klid, nic nesvědčí o tom, že by se prase zvedlo a odešlo.
Ve mě se probouzejí prastaré instinkty lovce. Všichni vyrážíme zpět k autu, skoro celou cestu běžím. Psy mám pořád na vodítku. Už jsme u auta. „Kety“ a Frama rychle dovnitř. Skok za volant a rychle domů. Auto nechávám před domem, „Kety“ a Frama uvnitř.
Vzápětí jsem zpátky v autě, s sebou mám kulovnici, pár nábojů, plombu a myslivecké doklady. Cestou zpátky jsem neodstavil auto na stejném místě, ale zajel jsem hlouběji do lesa, blíže k „prasečí houštině“. „Kety“ a Frama jsem nechal v autě. Nabil jsem kulovnici a se zbraní připravenou k výstřelu jsem se opatrně a co nejtišeji přiblížil k houštině na vzdálenost, ze které jsem opět uviděl zalehnuté prase.
Leželo pořád na stejném místě. BUM! Výstřel ze springfielda zaduní loukou umocněn ozvěnou od okolního lesa. Zasažené prase sebou hází v houštině. To vše trvá jenom vteřinku. Všechno přehluší hluk, který bych přirovnal k rozjíždějícímu se vlaku. Okamžitě přebíjím kulovnici a čekám, zda na louku nevyběhne další kus černé. Hluk odbíhající tlupy se ztrácí dolů ve stráni, která končí u pole a za ním je silnice, další pole a les.
Prase zůstalo „v ohni“, přesně na místě na kterém jsem ho zasáhl. Vytáhl jsem ho z houštiny na louku, připevnil jsem mu plombu na achilovku a vzdal jsem mu poslední poctu. „Lovu zdar!“ Již s úlomkem za kloboukem jsem zašel k autu a vypustil „Kety“ s Framem, abych se jim mohl pochlubit svým úlovkem. Oba se hned přihnali k prasátku a důkladně si je ověřili.
 |
| Fram Ivančice a Cira Jifex "Kety" s prasetem uloveným na nedělní procházce |
Kolegům ve sdružení jsem všechny okolnosti ulovení tohoto mého prasátka sdělil až s odstupem několika let. Předtím jsem vždy nějak zapomněl uvést, že pro kulovnici jsem si musel dojet domů. Chodit do revíru beze zbraně by mohlo být „mysliveckým soudem“ po některém společném honu hodnoceno mysliveckým senátem jako těžký prohřešek a jako takový by mohlo být také patřičně potrestáno. Nakonec jsem stejně pár kamarádům koupil nejednu rundu abychom můj nedělní úlovek patřičně zapili.
Žádné komentáře:
Okomentovat